Nové místo, nové možnosti, noví spojenci i nepřátelé. Co čeká Liu a Rafa na území plném barbarů, násilí a bezpráví? Kdo jim pomůže? A kdo zradí?

Zrádné srdce je druhá část trilogie Kroniky pozůstalých a bohužel splňuje typickou roli vycpávkových dílů. Dějově kniha úzce navazuje na první část, svým čtenářům ale představuje nové místo dění. Lia se totiž dostává na území svého nepřítele, kde vládne jiný režim a lidé zastávají docela jiné hodnoty, než je zvyklá. 

Lia společně s Rafem poznává krajinu Vendy, blíže se dostává k jejímu vedení i samotnému vládci nebo sleduje dění mezi obyvateli trpící hlady. Prochází si potupou i pomluvami, je nucena dennodenně lhát a přetvařovat se. Poznává nové zvyklosti a dostává se do víru plném intrik a zrady. Zrádné srdce není akční ani strhující díl plný překvapivých momentů, autorka se spíše zaměřila na drobné události a na jednání hlavních postav. Ti jsou postaveni hned před několik překážek a díky tomu se mohou více či méně projevovat jejich dobré i špatné vlastnosti.

I když se na první pohled zdá, že samotná Venda je zajímavá a má dosti materiálu ke zkoumání, samotný výsledek už tolik nebaví. Je utahaný, plný zbytečných popisů, odboček, často i hloupých dialogů. Kniha by se dala očesat minimálně na třetinu a kdyby byla součástí prvního nebo až třetího dílu, určitě by tato dějová linie byla poutavější a to podstatné by se dostalo do popředí.

Po dějové stránce tak kniha zaujme až v samotném závěru. To předtím je jen zbytečná a nezáživná vata, kde často některé scény splývají. Dialog střídá dialog, snídaně snídani a pořád se dokola řeší ty stejné věci. Žádný vývoj, žádný posun. Až asi posledních 50 stran zahýbe s děje a otočí ho skoro o třistašedesát stupňů. Taková by ale měla být celá kniha. Pečlivě budovat příběh, atmosféru a připravovat čtenáře na finále, které je zvedne ze židle. To se ale bohužel neděje. Konec možná překvapivý je, ale ne tím dobrým způsobem.

Vývoj a chování hlavních hrdinů pak bohužel také není nic ojedinělého. Autorka sice pitvá jednotlivé dialogy do podrobností, často je to ale zbytečné a nemá to vliv na vývoj dané postavy. A hlavně to nemá hloubku, postrádá to tu pravou motivaci a emoce. Hlavní postavy jsou tak často jak přes kopírák a předvídatelní.

Zrádce srdce tak v závěru vychází jako velké a zbytečné zklamání. Autorka se v tomto díle dost plácá, zbytečně ho natahuje a vůbec nepracuje se svými hrdiny a celkově i s příběhem, který zabrzdila na jednom místě. Kniha je tak nudná, často až zmatená. Potenciál tu stále je, ale je hodně potlačený. Třetí díl snad všechny tyhle nedostatky hodí širokým obloukem pryč a předvede nám, jak má správná young adult fantasy vypadat.

Knihy o virtuální realitě nás baví. A tak tu máme Warcross, hru, kterou miluje celý svět. Stačí nasadit brýle a jste součástí nového světa. S tím souvisí i turnaj, který se koná každý rok a jeho účastnicí se tak trochu dobrovolně i nedobrovolně stane Emika. Její úloha ve hře je ale trochu jiná...

S českým vydáním Warcrossu se strhla vlna a to především vlna nadšení. Která mě bohužel ale dosti minula. Proč? Warcross nepřichází s ničím novým, právě naopak. Je dosti předvídatelný a pokud budete pozorní, záporáka odhalíte dosti rychle. Samotná hlavní hrdinka je pak takové lehké ztělesnění klišé a to nejzajímavější na ní je, že má tetování a umí se nabourat snad do každého systému. Romantická linka je pak tlačená moc na sílu, její vývoj je až nepřirozený a člověk má pořád pocit, že tu něco nehraje.

Warcross ale nemá jen negativa. Jeho obrovským plusem je, že se skvěle čte. Jako vážně, od té knihy se neodrhnete ať je jakákoliv. Co mě také potěšilo, je místo dění - Tokio. Miluju Japonsko a autorčina vize plná neonů a technologie mi připomínala oblíbený Blade Runner. I samotný Warcross je zajímavý a tak je jen škoda, že se autorka neutrhla více ze řetězu a nezahltila nás detailními popisy celé hry. Nechybí spousta akce, napínavých scén a samozřejmě velké odhalení na konci, které někteří z vás ale určitě odhadnou mnohem dříve. Pokračování si určitě přečtu, jen ale nebudu mít tak velká očekávání jako u prvního dílu a budu se těšit na příjemnou oddechovku. Třeba mě ale Marie Lu nakonec překvapí.

Amání chtěla svobodu. Chtěla zahodit minulost a najít lepší budoucnost. Chtěla být svobodná a plná života. Realita ji ale zastihla tvrdě. Bolest, strach a smrt všude kam se podívá a hrstka bláznů, kteří se snaží zvrátit krutou realitu. A shodou všech náhod se Amání ocitá v centru všeho dění, v centru svého nepřítele. Modrooký bandita je tak postaven před těžký úkol, kdy je zkoušena nejen její síla, ale hlavně její víra.

Zrádce trůnu je pokračování trilogie Poušť v plamenech. Fantasy série z prostředí pouště sice kvůli malým prodejům změnila obálku, ale tou největší otázkou zůstává, zda je stejně dobrá a zábavná, jako první díl. Poušť v plamenech se sice vezla na tradiční vlně yound adult žánru, ale přinesla nejen neokoukané prostředí, ale fakt sympatickou a dosti oprsklou hlavní hrdinku, která si nehrála na chudinku. Jak se Amání vedlo ve druhém díle?

Alwyn Hamilton svůj svět buduje postupně. V prvním díle nás seznámila se všemi problémy, představila několik charakterů a svou hrdinku nechala objevit schopnost ovládat písek. Potomci džinů nejsou jen obyčejní smrtelníci a Amání navíc není holka, která se ráda nechává někým ovládat. Její odhodlání i vnitřní síla ale musí projít těžkou zkouškou, protože se dostane pod ruku samotného nepřítele. A o tom je většina druhého dílu. Poznáváme nepřátelskou stranu, objevujeme nové spojence i zrádce nebo čelíme novým pravdám a lžím. Zrádce trůnu je stejně akční, stejně napínavý, obohacený je ale o spoustu plánování, intrik, podrazů, zrad a taky překvapení. Spoustu překvapení.


Zrádce trůnu rozhodně nepatří mezi výplňkové díly, právě naopak. Autorka svůj svět více prohlubuje, ukazuje druhou stranu barikády, politický systém, fungování vlády a především samotného sultána, jeho uvažování, názory i minulost. Prostředí pouště se střídá s harémem, kde je nebezpečné zamhouřit i jedno oko a Amání se do cesty staví jedna pochybnost za druhou. Postupně si totiž uvědomuje, že už nejde jen o její život a její osobní potřeby, ale o budoucnost všech. Více přemýšlí nad tím, co udělá, uvědomuje si své nedostatky, slabiny i chyby minulosti. A také zjišťuje že i to špatné může být konáno v dobrém duchu a víře. Záleží totiž na úhlu pohledu.

Kniha tentokrát nedisponuje velkými bitvami, tady se bojuje na malém prostoru a často tou největší zbraní jsou slova a vlastní uvažování. Rebelové totiž nestojí proti hloupému a předvídatelnému nepříteli, spíše naopak. Sultánova proradnost a schopnost myslet dopředu ale není to jediné nebezpečí.

Zrádce trůnu je povedené pokračování, zábavné a čtivé. Jednoduchý příběh se posouvá na jinou úroveň, vyvíjí se, komplikuje a často i překvapuje. A to nejen svým vývojem, ale i jednáním hlavních protagonistů. Autorka se snaží vymanit z klasického young adult schématu, buduje svůj svět logicky, romantickou linku posouvá někam bokem a zaměřuje se na své postavy, hraje si s nimi, staví jim překážky a nechává je chybovat. I když se jedná o smyšlený svět, čtenář se dokáže vcítit do pocitů hlavních hrdinů a chápe jejich rozhodnutí. Zrádce trůnu tak hravě konkuruje kvalitě prvního dílu a v některých momentech ho i překračuje.

Skoková stanice Heimdall je docela nudné místo. Blíží se ale slavnost ke dnu Terry a pozornost většiny se tak upíná na tento významný okamžik. Stereotypní život Hanny, rozmazlené dcery velitele stanice, a Nika, žijícího v gangu, ale naruší nečekaný útok nepřátelské a po zuby ozbrojené skupiny. Začíná tak nejen boj o záchranu všech na Heimdallu, ale také boj o život na lodi Hypatie, která je každou hodinou blíž a blíž.

Gemina je pokračování sci-fi trilogie Akta Illuminae, kterou má na svědomí dvojice Amie Kaufman a Jay Kristoff. Young adult série už na sebe upoutala svým prvním dílem a to především díky svému zpracování. Značně obsáhlé oba díly vyčnívají díky plastový přebalům a příběhům, které nejsou vyprávěny běžným způsobem. Stejně jako Illuminae, tak i Gemina je plná chatových konverzací, emailů, vzkazů, nákresů, map a kreseb. Nechybí ani černobílé fotky, bezpečnostní záznamy, počítačové kódy nebo nejrůznější dokumenty, které společně vypráví o osudu stanice Heimdall.

Příběh Geminy se odehrává na jiném místě a s novými hlavními hrdiny. Celkový koncept ale zůstává hodně podobný Illuminae. Až na pár výjimek se jedná o skoro stejnou zápletku, máme tu opět dvojici holka - kluk a nečekané zvraty v závěru knihy. Gemina ale ve srovnání s prvním dílem vychází o něco lépe. Po dějové stránce je bohatší a více propracovanější, ústřední dvojice je o chlup sympatičtější a množství akce se minimálně ztrojnásobil.


Celá ústřední linka je hodně jednoduchá a i přes všechny nadšené ohlasy si musíme přiznat, že není ani moc originální. Svoje kouzlo si tato série získala především díky neobvyklému zpracování nebo skvěle vygradovaným závěrům, které nechávají některé čtenáře v šoku. Celé to spolu dobře pracuje, především v Gemině je to krásně znát, protože autoři už věděli, do čeho jdou. Největší posun je viditelný na samotných charakterech, kteří sice zprvu vypadali jako kopie Ezry a Kady z Illuminae, ale postupem času u nich začalo docházet k výrazným posunům.

Gemina se odehrává během velmi krátké časové doby, ale i za tu chvíli dokázali Hanna i Nik ukázat širokou paletu zajímavých vlastností. Nejedná se ale o běžně smýšlející teenagery, protože na rozdíl od běžných lidí žijí na vesmírné stanici. Hanna vyrostla po boku otce velitele, který svou vášeň pro vojenskou taktiku nebo bojová umění přenesl na svou dceru. Naopak Nik zase žil na okraji společnosti, v drsném prostředí plném násilí a podvodů. Oba dva jsou stejně jako dvojice z prvního dílu ztělesněním typického klišé, které v young adult knihách najdete, ale i přes to mají něco do sebe.


Zajímavých sci-fi knih je na dnešním trhu poměrně málo, proto je dobré, že i v rámci young adult literatury mohou čtenáři najít něco zajímavého. Gemina je slušným pokračováním, které je po dějové stránce kvalitativně stejné jako první díl, ve vykreslení a vývoji hlavní dvojice je ale o něco lepší. Gemina disponuje především akčními scénami a dokáže mile i nemile překvapit. Kniha se nese ve vážnějším tempu, ale nesnaží se příliš tlačit na pilu a hravě zakomponovává i prvky humoru, který nejvíce ztělesňují samotní hrdinové. Konec knihy si pak připravil hodně výživnou půdu pro závěrečný díl, kde se určitě spojí osudy všech a snad si pro nás tvůrci připravili velké finále.

Zničila skleněný trůn, osvobodila magii a společně se svými přáteli porazila krále Adarlanu. S její pomocí Dorian usedl na trůn a jeho přítel Chaol se odebral na jih najít lék pro své zlomené tělo. Bývalá nájemná vražedkyně splnila to, co si předsevzala a společně s jedním klíčem Sudby se vydala do své domoviny, aby se ujala svého dědictví. Terrasen ale Aelin nepřivítal. Spíše naopak. 

Říše bouří je v pořadí už páté pokračování fantasy série Skleněný trůn, která od svého vydání získala nejen obrovskou fanouškovskou základnu, ale také získala na objemu. První díl začínal na necelých čtyři sta stranách, Říše bouří čítá téměř dvojnásobek. Nejedná se ale o zbytečné natahování série, protože po dějové stránce je tento díl opravdu nabitý na zajímavé události, lehce nečekané zvraty, spousta akce a také řešení nejrůznějších vztahových záležitostí. 

Příběh se od prvního dílu značně posunul. Už není v centru pozornosti pouze Aelin, ale všichni okolo ní. Knihu tak vypráví mnohem více vypravěčů a díky tomu sledujeme události na nejrůznějších místech. S jedinou výjimkou. Postava Chaola byla v této knize úplně vynechána a to z toho důvodu, že mu bude věnována pozornost v celém šestém díle. 

Říše bouří zobrazuje hned několik dějových linií, které postupem času nachází společnou cestu. Máme tu putování Aelin, která musí ukázat, ze je hodna svého trůnu a snaží se dát dohromady armádu pro nadcházející válku. Dorian se zase stará o své království, které čelí útoku krvelačných čarodějnic. Kdesi daleko, ukrytá v lese, bloudí Elide, která hledá svou královnu a nájemnou vražedkyni. A pak je tu Manon, která musí čelit důsledkům svých činů a postavit se čelem svému pravému nepříteli. 

Přes rozsáhlost knihy se hlavní dějové zápletky neposunou moc v čase. Sarah J. Maas s každou novou knihou dokazuje, že je grafoman a i sebemenší linku dokáže rozpitvat na několik desítek stran. Vyprávět příběh z více úhlů pohledu není vůbec na škodu, právě naopak, ale psát rozsáhlé texty se nehodí všude. Čtenář se tak v nepřeberném množství textu může začít ztrácet a hlavně není pak jasné, co je to podstatné.


Knize nechybí, tak jako v minulých dílech, velké množství akce, napětí i dramatu. O to víc je pak zajímavější vývoj a posun jednotlivých charakterů. Změnili se všichni a to i ti, kteří patřili mezi vedlejší a postupem času se vypracovali mezi hlavní postavy. U někoho je ta změna ku prospěchu, někomu zase spíše uškodila. V tomto směru hodně ale opravdu hodně záleží  na samotných čtenářích a jejich pohledu na věc. Především ústřední dvojice Aelin a Jeřáb budou nejvíc v centru diskuze, a to hlavně z toho důvodu, že jejich charakterový posun začíná značně připomínat ústřední dvojici druhé autorčiny série. Autorka obě série píše současně a v posledních dílech jsou v obou dosti patrné společné znaky.

Původně to měla být trilogie, pak šestidílná série a nakonec bude mít dílů sedm. Skleněný trůn si udržuje stále velkou popularitu a relativně poctivou kvalitu příběhu, který ale i po tolika částech stále není dokonalý. Vůbec by neškodilo ubrat na výjimečnosti všech protagonistů nebo hledat v každém skryté panovníky a rozhodně vůbec není nutné každou postavu párovat. I přes tyhle nedostatky je Říše bouří zábavná kniha, napínavá a díky autorčině stylu i silně návyková. Konec je už ale téměř za dveřmi a snad nás čeká originální a dobře zpracované finále, o kterém se bude hojně diskutovat.

Záporáci vždycky vzbuzovali velkou pozornost. Nejen svými činy, ale často i svým charizmatem, pohledem na svět nebo pokřiveným osudem. Ne každý záporák byl ale vždycky zlý. Svět není černobílý a tak ani záporáci se nerodí s temnými myšlenkami, ani s touhou po ovládnutí světa. Třináct světových autorů proto spojilo síly a svým čtenářům připravili vlastní verze záporáckých příběhů.

S láskou tě nenávidím je antologie, která obsahuje třináct krátkých příběhů. Nejoblíbenější světoví autoři, kteří se ve své tvorbě zaměřují na žánr young adult, sepsali vlastní příběhy a verze z pohledu záporné postavy. Jejich příběhy jsou ale jiné, než jsou běžně známé. Hlavní téma jejich krátkých novel jim zadalo třináct zahraničních booktuberů, kteří se nebáli tradiční představy otočit o tři sta šedesát stupňů.

Českým čtenářům budou určitě povědomá jména jako Marissa Meyer, autorka Měsíčních kronik, Samantha Shannon se svým Kostičasem nebo třeba čím dál více populárnější Victoria Schwab, která se u nás proslavila sériemi Temnější tvář magie nebo Divoká píseň. A pokud patříte mezi čtenáře, kteří hojně hledají knižní inspiraci na populárním youtube, tak vám budou známá i jména zmíněných booktuberů.

Na povídkových knihách je dobré to, že v nich autoři mohou ukázat, jak moc si dokáží pohrát s malým prostorem. Napsat knihu o pěti set stranách tak kolikrát může být lehčí, než povídku na dvacet stran. A v této knize je to určitě patrné, především na kvalitě jednotlivých povídek. Ne o každé se totiž dá s klidným svědomím říci, že je povedená. Každý autor dostal různé zadání, které mohl pojat jak chtěl. Na konci každé povídky je pak vyjádření booktubera, který téma zadal. V těchto krátkých textech pak daný booktuber rozebírá autorovu povídku nebo sám přispěje něčím svým k tématice záporáků. 

Mezi nejpovedenější povídky patří určitě příspěvek Victorie Schwab. U této spisovatelky je v každé knize patrné, jak se její styl vybrušuje a přibírá na kvalitě. Ve svém příběhu postavila do hlavní role samotnou Smrt, která se vydala pro svou novou oběť. Povídka Umíráček v sobě nese správnou dávku melancholie a smutku, kterou pak silně umocní i nejpovedenější booktuberský komentář v podobě dopisu adresovaný Smrti.

Další povedená povídka je i Krev Immuriv, od Renéé Ahdieh. Příběh je jednoduchý, ale co se autorce povedlo je zobrazení svého světa kde vládnou ženy a z mužů jsou pouze poskoci. Nezklamala ani Marissa Meyer, která už ve své sérii Měsíční kroniky ukázala, že je mistryně nejen rozsáhlých příběhů, ale i krátkých povídek. A stejně jako ve své hlavní tvorbě i tady se inspirovala pohádkovým motivem, tentokrát Malou mořskou vílou.

Jména Adam Silvera nebo Andrew Smith budou asi pro většinu neznámá, protože se ani jeden autor zatím nedočkal českého překladu, ale jejich povídky jsou hodně svěží a zábavné. Oba autoři navíc přišli s vlastní podobou záporáka a to v podobě dealerky prodávají paměťové drogy nebo psychopatického teenagera, který zabíjí pomocí svých přání.


Další povídky, které jsou v knize k nalezení, už patří spíše k horšímu průměru. Celkový námět knihy je vybraný správně, ale ne každému se hodil. Většina příběhů se totiž setkává s plytkostí a nevyužitým potenciálem, kdy se autor zaměřuje na jednu určitou věc, ale vůbec nevyvíjí a nepředstaví charakter své záporné postavy. Booktubeři pak se svým tématem a komentářem celému konceptu knihy moc nepomohli. Kromě pár výjimek se jednalo o zbytečné a nudné texty, které se snažily tvářit rádoby vtipně, ale bohužel takové nebyly.

S láskou tě nenávidím je zajímavá sbírka příběhů s povedeným mixem autorů, ale už s méně kvalitním obsahem. Zmíněné povídky jsou opravdu dobré a zasloužily by si delší text, u některých si ale nebudete pamatovat jméno hrdiny chvíli po dočtení a to je chyba. Navíc je občas sporné, zda autor dodržel dané téma a námět, ale to už je hodně subjektivní pohled. Kniha v sobě měla velký potenciál a přišla i s dobrým základem, bohužel se ho ale někteří autoři nedovedli chytit a tuto sbírku tak nejvíce ocení fanoušci jednotlivých autorů.

Princezna Lia žije v zemi, kde tradice mají velkou roli. Jedním takovým zvykem jsou například dohodnuté svazky mezi královstvími. Lia ale není nadšená a je jí proti srsti svázat svůj život s cizím člověkem kvůli politickému spojenectví. Společně se svou služebnou tak v den své svatby uteče a rozhodne se najít nový život na venkově, daleko od svých rodičů a povinností. Život na vesnici ale není nic lehkého. Lia se musí naučit pracovat rukama, musí poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Třeba přátelství se dvěma záhadnými cizinci.

Falešný polibek je úvodní díl trilogie Kroniky pozůstalých. Mary E. Pearsonová je autorka již několika knih a být spisovatelkou na plný úvazek chtěla už odmala. Svým čtenářům představuje nejen magický svět, ale především místo, kde hraje velkou roli faleš, mocenské boje nebo tajemství. A v samotném centru tohoto dění je princezna na útěku, která má všeho plné zuby.

Kniha je vyprávěna v první osobě, vypravěčem ale není pouze Lia, ale další dva protagonisté - princ a zabiják. Čtenáři je tak jasné, s kým má Lia čest, jaký je smysl jejich činů a co od princezny chtějí. Jejich identita je ale pečlivě ukrytá a autorka si se svými čtenáři pěkně hraje téměř do poloviny knihy. Lia samotná má pak v příběhu největší prostor a sledujeme její pomalý přerod v uvědomělou hrdinku, která sice kašle na všechny tradice a pravidla, ale uvědomuje si i sílu svého postavení a co by mohla udělat pro budoucnost svého království.


Falešný polibek se dá rozdělit na dvě části. V té první se nejprve seznamujeme s celým světem, který Pearsonová vymyslela. Poznáváme jak to chodí v Lienině rodině, jaké vztahy panují mezi otcem a matkou a jaké komplikace nastanou, když dědička trůnu v sobě nedokáže probudit svůj dar. Následující útěk a sžívání se s vesnickými zvyky pak jen odhaluje autorčin svět, který sice není propracovaný do nejmenších podrobností, i přes to tu ale lze najít prvky komplexnosti. Každé království má svou vlastní historii, náboženství i zvyky. Některá žijí v ústraní, některá ale vedou mezi sebou dlouhotrvající boj o moc.

Druhá část knihy se nese v duchu putování, větší akce a napětí. Příběh se posouvá více dopředu a pokud byla první polovina víceméně poklidná a seznamující, druhá polovina je naopak napínavá, hodně emocionální a čtenář má hlavně pocit, že se konečně kniha někam ubírá. Odhalujeme spoustu zajímavostí a hlavně se hrdinové začínají výrazně projevovat. Ono není na škodu své čtenáře se vším seznámit a pomalu ho naladit na celý příběh, poklidnější polovina knihy ale často spadala do nudy a zbytečně zdlouhavějšího popisu.


Mary E. Pearsonová svůj svět buduje pomalu a zlehka. V první polovině knihy čtenáře nejprve se vším seznámí a tak trochu si zahraje s naší pozorností při odhalení, kdo je vlastně ten princ a kdo vrah. Druhá polovina je pak o poznání lepší, zajímavější na budování vztahů a celkové situace. Falešný polibek se tak řadí k nenáročné četbě, ale rozhodně k té lepší. Kniha má své nedostatky a sem tam se objeví i nějaká nelogická věc nebo i nudná pasáž. Pokud čtenář dokáže přimhouřit oko, dostane se mu docela osvěžující příběh, který dobře pracuje s napětím, a překvapivě představuje i zajímavé charaktery u kterých člověk nemá pocit, že spolkli všechnu naivitu světa.

Jaro, Léto, Podzim a Zima. Jména čtyř ročních období a také jména čtyř království. Uběhlo šestnáct let od doby, kdy Jaro zdecimovalo Zimu. Zničilo celé království, vyvraždilo většinu obyvatel a ty, co zbyli, uvrhlo do otroctví. Uprchlo jen pár jedinců. Mezi nimi i Meira, dívka plná elánu a energie, bojovnice věřící v návrat do své rodné země. Meira je ale také nešťastně zamilovaná a to do samotného následníka zimního království. Pro svou zemi, království a všechny ty nevinné je ale schopna obětovat všechno. Svou lásku i život.


Sníh nebo popel je první díl plánované fantasy trilogie od americké spisovatelky Sary Raasch. Svůj debutový román začala psát už v době dospívání a po vydání v zahraničí se Sníh nebo Popel stal bestsellerem. Kniha je psána z pohledu hlavní hrdinky a jedná se o velice jednoduše napsaný příběh pro dospívající čtenáře.

Autorka přivedla k životu svět, kde má důležitou roli magie a také to, z jakého království člověk pochází. Od první kapitoly se tak čtenář postupně seznamuje s dávnou historií, důležitými událostmi a se současnou situací. Na tomto světě je ale dosti poznat, že ho autorka vymýšlela v mladém věku. Některé náležitosti by potřebovali větší pozornost, více rozpracovat nebo zajít do detailů. Takhle na nás autorka hází jedno jméno za druhém, lehce nastíní jednu událost, pak další a další a hlavně se často opakuje. Sice se jedná o literaturu pro dospívající čtenáře a knihy pro tuto věkovou kategorii bývají často hodně nenáročné a především odpočinkové, existují ale i čtenáři, kteří potřebují ty informace, potřebují všechny detaily a spojitosti pro pochopení a představě celého universa. Sníh a popel tedy v závěru má zajímavý svět, ale nepřináší nic nového, nezachází do podrobností a dává do popředí vyprávění hlavní hrdinky.

Samotný příběh je tedy vyprávěn Meirou a od toho se pak odvíjí i celkový pohled na knihu. Hlavní hrdinka je totiž hrozně jednoduchá, často naivní a zaslepená. Na jednu stranu ji nechybí odvaha a potřeba pomoci slabým, ale často u ni převažuje zbrklost a neuváženost. Nerespektuje své nadřízené a při honbě za získání jejich důvěry a úcty dělá hloupá rozhodnutí a často se vrhá do věcí po hlavě.


Další postavy v knize jsou už jenom doplňkem navíc. A to je opravdu škoda. Autorka představila pár zajímavých charakterů, které mohli přinést větší oživení do děje, ale prostoru dostali jen málo. Navíc by knize vůbec neškodilo více pohledů na věc, hlavně vyprávění někoho staršího a životem protřelého. Co je ale na dnešní literaturu v žánru young adult už tak docela zastaralé a naštěstí se to v současné tvorbě už moc nevyskytuje je romantické vzplanutí mezi více lidmi. Ve Sněhu a popeli je navíc tento vztah doslova pěstí na oko a do příběhu vůbec nezapadá. Autorka mohla celou tu situaci pojmout trochu jinak.

Kniha celkově není špatná, ale není dobré od ní čekat mnoho, zvlášť pokud patříte mezi čtenáře, kteří už mají v tomto žánru načteno. Sníh nebo popel je hodně průměrná kniha, jednoduchá, s trochou magie a lehce iritující vyvolenou hrdinkou. Bohužel hlavní dějový zvrat člověk odhadne už ze začátku knihy. Autorce se ale dobře povedlo vykreslit atmosféru příběhu a slušně vygradovat akční scény, které ale (opět bohužel) končí moc brzo.

I přes všechny výtky a nedostatky nepatří Sníh nebo Popel k tomu nejhoršímu, co můžeme v tomto žánru najít. Kniha je minimálně z půlky hodně čtivá a nechybí ji kouzelný nádech. Je to ale úvodní díl trilogie a navíc autorčina prvotina, takže je dost možné, že pokračování už bude lepší a těch nedostatků bude méně. Necháme se ale překvapit.

Feyre dostala svůj šťastný konec a teď ji čeká budoucnost po boku muže, který ji nadevše miluje a ochraňuje. Možná ale trochu moc. A navíc ten konec vůbec není šťastný. Po návratu z Hory, kde všechny zachránila a stala se nesmrtelnou, Feyre prožívá malou noční můru. I když už není křehká a zranitelná jako každý člověk na zemi, tak se každou noc budí zbrocená potem a strachy sotva udrží jídlo v sobě. Feyre sice zachránila mnoho lidských životů, ale sama se cítí ztracená, zlomená a bez duše. Nemůže zapomenout na hrozné mučení. Nemůže vymazat z hlavy tváře těch, které musela zabít. Nemůže zapomenout na bolest, kterou prožila, když zemřela. Feyre se změnila, ale ne každý je schopen to vidět...

Dvůr mlhy a hněvu je druhý díl fantasy young adult série od americké autorky Sarah J. Maas. První díl byl volným převyprávěním pohádky o Krásce a zvířeti, ve svém pokračování si už ale jede svou vlastní cestou. Sarah J. Maas už v první sérii Skleněný trůn ukázala, že má slabost pro rozsáhlé a komplikované série, kterým vymýšlí celou historii, magický systém nebo prosté zvyky. Série Dvorů tak není jiná.

Příběh Feyre začíná tři měsíce po událostech pod Horou. Všichni se pomalu vzpamatovávají z vývoje situací a připravují se na velkou událost. Hlavní hrdinka je ale jak tělo bez duše, potácí se z jednoho dne do druhého a není schopná najít sama sebe. Je vlastně vůbec spokojená s tím co má? Je připravená zůstat na věky věků po boku jednoho muže? Proč ji Tamlin nenaslouchá? Feyre sice zbavila lid klece, ale sama se do jedné klece uvrhla.

Dvůr mlhy a hněvu je téměř sedm set stránková kniha, ale po dějové stránce není moc obsáhlá. Autorka vsadila všechno na podrobnou charakteristiku a vývoj hlavních postav. A to nejen fyzický, ale i psychický vývoj. Sledujeme tak každý Feyrin myšlenkový pochod, každé zaváhání, každý pocit, prostě všechno, co se okolo ní děje. Maas zachází hodně do hloubky a tím, že se všemu věnuje dopodrobna a nespěchá, tak je celý ten vývoj přirozený a svým způsobem i očekávaný. Aby se z Feyere stala neohrožená hrdinka, potřebovala především vyléčit sama sebe, poskládat své zlomené srdce, odpustit si a posunout se dál, s jasným pohledem na věc.

Převážná většina knihy se tak točí okolo Feyere a také okolo Rhysanda a jeho skupiny. Autorka změnila prostředí a ukázala ze svého světa něco nového. Nové postavy, nová místa a hlavně nové nebezpečí a hrozbu. V průběhu děje, kde se Feyre postupně seznamuje s novou skupinou víl a prohlubuje svůj vztah s Rhysandem, se autorka občas navrátí do minulosti a postupně odhaluje skrytou hrozbu. Hrozbu, která čekala několik desetiletí a teď postupně vystrkuje své růžky. Tyto pasáže, kdy hrdinové vzpomínají a vysvětlují všechny záležitosti proč se co jak stalo, patří rozhodně mezi velké oživení děje. Bohužel ale mají tu nevýhodu, že jsou značně obsáhlé, plné nepřeberného množství informací a jmen a do děje jsou vhozeny jakoby náhodou. Díky té přemíře se čtenáři mohou začít v těchto vzpomínkách ztrácet a přitom právě tyto záležitosti jsou velice podstatné pro vývoj všech událostí.


Sarah J. Maas patří rozhodně mezi ty autory, kteří s každým dílem píšou tlustší a tlustší knihy. Pro fanoušky rozsáhlých sérií je to určitě dobrá zpráva. Více stran znamená více příběhu, více zvratů, více akce. Dvůr mlhy a hněvu ale docela vybočuje. Když se zaměříte na všechny významné události, všechny zvraty, které posunuly příběh dál, tak jich bohužel moc nenajdete. Prakticky to nejzajímavější se děje na posledních asi sto stranách - výrazný posun příběhu, konečně nějaká ta magie a zajímavě otevřené ukončení. Předchozích pět set stran je pak čistě zaměřeno na vztahy hlavních protagonistů, který je sice důležitý, ale kdo má rád ve fantasy sériích pořádnou dávku akce, velké bitvy nebo i více magie, tak bude bohužel zklamán. Maas má ale naštěstí jeden dar a to ten, že i když se v knize nic moc pořádného neděje, napíše to takovým způsobem, že se nebudete moci odtrhnout.

O Dvoru mlhy a hněvu se nesly po celém sociálním světě chvalozpěvy. Ano, kniha je lepší jak první díl. Ale ne o moc. Je lepší především ve vývoji hlavních hrdinů, protože některé vztahy se úplně změnily a některé se úplně zamotaly a zkomplikovaly. Kniha je tak plná emocí, temných a melancholických. Je plná vzpomínek a hlavně doslova přetéká vzájemnou chemií mezi hlavní dvojicí. Vývoj děje je už slabší a posouvá se hodně hodně zvolna. Sarah J. Maas to má ale pořád dobře promyšlený a za tu dobu, co píše, určitě ví, co má svým čtenářům dát a v jakém množství.

Převyprávění známých pohádkových motivů je v poslední době velmi populární. A. G. Howard svůj debutový román Šepotání zanesla do prostředí Alenky v říši divů. Z Šepotání se pak následně stala oblíbená trilogie mezi mladými čtenáři. Howard ale není autorkou jedné série nebo knihy. Její další kniha, novinka Krverůž, která je inspirovaná slavným Fantomem opery, vyjde v českém překladu už v září letošního roku. No a v říjnu samotná autorka dorazí na literární festival Humbook. Četli jste její trilogii Šepotání? Chystáte si přečíst Krverůž? Možná vám při tom přemýšlení pomůže 50 věcí a myšlenek, které mě napadly právě při čtení Krverůže.

1. Úvodní myšlenka o přátelství je pěkná a hlavně výstižná.

2. Název první kapitoly je teda pěkný jazykolam.

3. Už dlouho jsem neslyšela, neviděla slovo babočka. Trochu návrat do dětství.

4. Nikdy jsem nepochopila, proč si postavy z knih žužlou vlasy. Jsou to vlasy!
5. Zajímavá babička. Snad se o minulosti dozvíme něco víc.
6. Mít bohatého příbuzného není na škodu. Těch knih co bych si koupila. Hmm...
7. Nemocný rodič, mrtvý rodič,... To je už docela klišé.
8. Hrdinka, která si plete svetr. To se jen tak nevidí v dnešní době.
9. Hmm záhadný zahradník.
10. Školní uniforma ve mě vyvolává vzpomínky na nekonečné koukání na Gilmorky.
11. Záhadný zahradník není vůbec zahradník! A ta škola vypadá docela strašidelně.
12. To je trochu blbé ne, když je někomu po zpěvu zle a zároveň má nutkavou posedlost zpívat.
13. Proč Slunečnice?
14. Trn? Vážně? Proč?
15. No to je zase pěkná chuťovka.
16. Škola, kde mají hřbitov a kde se studenti musejí starat o úklid, kuchyň atd. To nemůže fungovat!
17. A ředitelka, která se chová jako nejlepší kamarádka, to už vůbec ne. Kamarádský přístup je dobrý, ale dospívající potřebují taky pořádnou autoritu.
18. Lehce namyšlený, úzké kalhoty, vypracovaná hruď. Klasika všech klasik.
19. Čtvrtina knihy za mnou a zatím jsme se dostali jen do jídelny...
20. Tomlin? Tamlin!
21. Veverka kváká jako kachna? Ehm...
22. Fantom spí v rakvi?
23. Chci vědět, co se stalo s Benem!
24. A na tom večírku!
25. Už? Už?
26. Autorka má šílený módní vkus.
27. Erik je úchyl.
28. To je úplná telenovela!
29. Tady se někdo ztrácí v čase. Nejdřív mají čas deset minut a teď je to o pár řádek 15?
30. Whaatttt?
31. Rune je občas pěkná drama queen.
32. Proččč? Jako, kdo tohle vymyslel?
33. Erik si váží životu zvířat, ale pokusy na ně mu nevadí?
34. Jak by byl život (nebo příběhy v knihách) jednodušší, kdyby si postavy dokázali na rovinu všechno říci. Upřímně, od srdce, žádné tajnosti. Já to tak většinou řeším a mám se dobře. Někdo je ale asi masochysta (asi spisovatelé, psst).
35. Aha! Malé překvapivé odhalení.
36. Svítííííí!
37. Okej. Víme, že má svalnaté tělo, ale zmiňovat to furt není nutné. Vážně ne.
38. O.O
39. Tak je normální? Někdo je šmíruje, hrozí potenciální nebezpečí a ona by se chtěla muckat.
40. Jasná schizofrenie!
41. No to neee!
42. "... je to šílené, děsivé a zvrácené." No to teda je.
43. Trubka pitomá!
44. Tohle stoprocentně nevyjde.
45. Nejlepší je prostě Ďábel.
46. A nevyšlo to. Klasika.
47. To je jako vše? Ten závěr je pěkně odbytý a hlavně nezajímavý... achjo.
48. Ten konec se tak táhne.
49. O.O  O.O  -_-
50. Tak tohle byl slušný úlet.

Ano, Krverůž byla opravdu velký úlet a bohužel i zklamání. Od autorky jsem četla zatím první díl Šepotání. Převyprávění a jakoby pokračování Alenky v říši divů bylo svým způsobem zajímavé i zábavné, prostě něco jiného a nového. Krverůž je vlastně taky takové pokračování Fantoma opery, ale svým zpracováním zaujme mnohem mladší čtenářky.

Celkově je hlavní tématika okolo Fantoma dobře pojatá a je poznat, že si s tím autorka dala práci a ty informace si opravdu hledala. Na druhou stranu je ale celý ten příběh totální mix všeho. V Krverůži tak najdete nejznámější možná klišé, naprosto naivní hrdinku, která se snaží být dospělá a přitom dělá úplný opak. A pak tu máte naprosto šílené rozuzlení kdo je kdo (aspoň já na to koukala s otevřenou pusou, jestli fakt čtu to, co čtu) a romantický vztah jak z rychlíku. A přitom to mohlo být opravdu dobré, Fantom opery je rozhodně zajímavý příběh.

Chtělo to především něco originálního a trochu ubrat, protože v Krverůži se toho smíchalo opravdu hodně. Větší pozornost, především ve vykreslování samotné charakteristiky, bych věnovala jak samotné hrdince, tak i vedlejší postavám. Příběh se sice odehrává v docela krátké časové rovině, ale i tak by si postavy zasloužili lepší a realističtější posun. Samotný závěr by pak potřeboval opravdu přepracovat, protože je napsaný hodně zrychleně a tak nějak divně odbytě. Když to porovnám s první čtvrtinou knihy, kde se nic nedělo, tak je to opravdu velká škoda a plýtvání.

Mě bohužel Krverůž nezaujala, věřím ale, že si své čtenáře najde. Zajímalo by mě tedy, kdo z vás se Krverůž chystá číst nebo jestli jste ji už četli. Jak se vám líbila/nelíbila? A pojedete se na autorku podívat na Humbook, který se koná 7. října v Praze?

Nový úsvit, nová poušť. A taky nový originální příběh o pouštním národu a přidrzlé pistolnici, která se rozhodne vyplnit si dávný sen. Sen o novém životě v jiném městě. Sen o lepším životě...

Prachov je malé městečko. Doslova zapadákov uprostřed odlehlé části pouště. Pistolnice Amání už celé roky sní o tom, jak uteče z domova a střelecká soutěž ji v tom může pomoci. Pomoci k penězům. Během souboje se ale seznámí s podivným cizincem, který se shodou všech náhod stane jejím společníkem na cestě. Není to ale pouť, kterou si Amání vysnila. Na cestě plné písku je pronásledují nejen sultánova armáda, ale i samotné tajemství pouště.

Poušť v plamenech je první díl plánované fantasy trilogie a zároveň debut od kanadské autorky Alwyn Hamiltonové. Autorka svůj příběh zasadila do ne moc častého prostředí pouště a probudila k životu dávné pověsti o ghúlech a džinech. Poušť v plamenech tak svým prostředním, častými honičkami a přestřelkami připomíná klasické westerny, ale díky všudypřítomné magii a neobvyklým schopnostech určitých jedinců dostává kniha punc originality. Navíc se jedná o opravdu svěží a zábavný příběh, který v žánru young adult dosti vyčnívá.

Příběh svižně odsýpá od prvních stran. Autorka svým čtenářům pomalu odkrývá svoje universum, jeho historii, zvyky a tradice. Nechybí téměř žádný klasický prvek western žánru - pistolníci, sudy plné prachu, přepadení ve vlaku, jízda na koních, putování v poušti nebo tajná města. Kniha se řadí mezi young adult literaturu a tím pádem je příběh psaný dosti jednoduchým, ale výpravným jazykem. Vůbec by ale neškodilo, kdyby autorka zašla mnohem dál, do větších detailů a podrobností. Knize by to vůbec neuškodilo, spíše naopak, protože i tak je příběh zajímavý a zábavný zároveň. Dospělejší a i komplikovanější ráz by mohl této sérii otevřít dveře i většímu okruhu čtenářů.


Kromě dobrého příběhu se ale kniha vyznačuje dalším výrazným prvkem a to hlavní hrdinkou. Amání je doslova a do písmene svěží vítr v tomto žánru. Není úplně odlišná než jiné young adult hrdinky, ale převažují u ni ty vlastnosti, které jsou u jiných spíše v pozadí. Amání je především velký živel a v žilách ji koluje divoká krev. Na svůj věk a pohlaví je skvělá pistolnice. Pistole ale nejsou jediné zbraně, které umí ovládat. Tou další je občas nevybíravý a drzý jazyk. A to nejzajímavější na Amání je, že není čistě zásadová, neumí dodržovat sliby a nebojí se myslet jen na sebe. Je prostě tak lidská, jak jen může být. Nebojí se zradit, nebojí se oklamat i okrást. Amání je prostořeká a pro svůj cíl a sen je schopná udělat cokoliv. A když narazí na překážku, bojuje ze všech sil.

Poušť v plamenech je rozhodně velkým letošním překvapením ve fantasy young adult literatuře. Příběh plný akce, napětí a písku zve každého, kdo má zájem objevovat tajemství pouště. A Amání je prostě neotřelá hrdinka, které budete fandit a držet ji palce úplně ve všem. A taky je to hodně návykové.

Dvě znepřátelené strany barikády. Válka na spadnutí. Monstra zrozená z násilí a smrti. Victoria Schwab, autorka Archivu a Temnější tváře magie, přichází s dalším strhujícím příběhem o světě, kde je těžké rozeznat dobro od zla, hrdinu od zloducha.

Město Verity je rozdělené na dvě části. Severní je plná potulujících se monster a nemilosrdného vůdce, který se nechává vyplácet od svých lidí. Za peníze si tu totiž nekoupíte jen jídlo, ale především bezpečí a jistotu že přežijete. Jižní část města je úplný opak. Tady se snaží zabránit válce, ochránit nevinné a pomoci bezbranným. Po pěti letech střídání jedné internátní školy za druhou se do města vrací dědička severní části, Kate. A na nové škole potkává Augusta. Augusta z jižní strany. Augusta, který se za každou cenu snaží být člověkem.

Divoká píseň je první díl z plánované duologie od oblíbené autorky Victorii Schwab. Tato spisovatelka je velice plodná a každoročně zásobuje své čtenáře novými příběhy. Victoria Schwab píše nejen poutavě a zajímavě, především nás ale v každé sérii seznámí s naprosto jiným příběhem. Divoká píseň nás přivádí do vzdálené nebo alternativní budoucnosti, kde je Severní Amerika rozdělená na teritoria. 

Náš příběh se odehrává ve městě Verity, které kromě obyčejných lidí obývají i monstra. A právě tohle "nebezpečí" je na knize to nejzajímavější. Nejedná se o běžné padouchy ani antihrdiny se superschopnostmi. Victoria Schwab přišla s vlastní verzí nočních můr. Její monstra totiž vznikají díky nám. Díky násilí, krutosti, lidské nenávisti a zlobě. Existují tři druhy těchto nepřátel, ale ne každý z nich je smířený se svým osudem. Některé stvůry totiž ve skrytu duše netouží po ničem jiném, než být obyčejným člověkem.

"Sunaji s očima jak z černé tuši, písničku zahrají, vezmou ti duši."

Divoká píseň neoplývá originálním příběhem. Dvě znepřátelené strany, hrozící nebezpečí a dva lidé z opačné strany barikády, kteří našli vzájemné pochopení. Téma Romea a Julie najdete ve spoustě jiných knih. V této knize to ale vůbec nevadí, protože největší prostor dostala autorčina vlastní představivost a pojetí jejího světa. Kromě nestvůr jsou totiž nejsilnější stránkou knihy samotní hrdinové, Kate a August. Každý pochází z jiné strany města a každý vyrostl v naprosto jiném prostředí s odlišným rodinným zázemím. 

Díky střídání vypravěčů se můžeme seznámit s myšlenkami obou postav, pochopit jejich jednání, jejich víru a odhodlání. Jejich budující se vztah se vyvíjí pomalu a především přirozeně a nenásilně. A co je pro young adult literaturu netypické, postrádá jakoukoliv romantickou část. Vztah Kate a Augusta je totiž vybudován na vzájemné důvěře a poznání. Žádné jiskry v očích nebo vzájemné flirtování nečekejte. Zamilovanost by v tomto příběhu byla spíš jen trnem v oku. Tady se řeší otázky lidskosti, vnitřního boje, přátelství a toho, co je vlastně to dobré a co špatné.

Victorie Schwab už několikrát dokázala, že je velice talentovanou spisovatelkou, která dobře píše jak pro dospívající, tak i dospělé čtenáře. Divoká píseň tak nepostrádá poutavost, strhující a napínavý příběh, drobná překvapení a hrdiny, kteří jsou různorodí a především uvěřitelní. Žádnou dokonalost v nich nehledejte. Oni se snaží většinou být prostě obyčejní, získat uznání rodiny nebo si prostě jen žít život normálního jedince. Ale to jim, naneštěstí pro nás čtenáře, není souzeno.

Illuminae. Je to kniha, která v literární sféře rozvířila hladinu vody. A to hodně. V žánru young adult literatury se o této knize mluvilo ve velkém už když vyšla v originále. Knižní recenzenti i youtubeři ji vyzdvihovaly do nebes nejen díky příběhu, ale hlavně díky tomu, jak je zpracovaná. 

První díl plánované trilogie nás zavedl do roku 2575, kde je jedna naprosto bezvýznamná planeta zničena a to v důsledku nekonečného válečného sporu mezi dvěma korporacemi. Nikdo nebyl předem varován, a tak přežila jen malá hrstka, konkrétně flotila o třech lodích. Na jedné lodi skončí Kady a na druhé její bývalý přítel Ezra. Talentovaná hackerka a dobrovolný pilot musí společně s ostatními přeživšími nalézt co nejrychleji nové útočiště, protože jim je v patách nejen nepřítel, ale také smrtící virus měnící lidi v nemyslící vraždící monstra.

Akta Illuminae jsou jako lavina. V české knižní sféře se teď valí ze všech stran. Tuto knihu mají na svědomí dva autoři - Jay Kristoff a Amie Kaufman. Kristoff už napsal trilogii Lotus War a Kaufman je autorkou oblíbené trilogie Starbound. Český čtenář se ale s jejich tvorbou setkává až teď, v Illuminae. Co na této knize zaujme každého je vzhled, plastový přebal a obrovský formát. Autoři si ale nepohráli jen s vizuální stránkou. Celý příběh totiž není psaný jako klasická beletrie. Jedná se vlastně o složku, která obsahuje emailovou korespondenci, přepisy pohovorů, nákresy plavidel, seznamy obětí s jejich profilovými fotkami, deníkové zápisky, chatové nebo bezpečnostní záznamy, nejrůznější zprávy, odpočet, datové záznamy umělé inteligence nebo nákresy tras a komunikace mezi letkami, atd.


Po vizuální stránce je kniha vymazlená do posledního detailu. Čtení takového příběhu je sice ze začátku trochu obtížné, ale jak si čtenář zvykne, kniha se čte sama. Šest set stran se sice může zdát jako čtení na dlouho dobu, ale není to tak, protože některé stránky obsahují třeba jen jedno slovo. Dějová zápletka už tolik originální není. Mě osobně často při čtení vytanul v mysli seriál Battlestar Galactica, který se na svém počátku potýkal s obdobným, ale rozsáhlejším problémem. Celkově ale v Illuminae není nouze o akční scény a poslední třetina knihy je plná zajímavých a děj obohacujících zvratů. Pořád se ale jedná o popis prostřednictvím datových zpráv nebo přepisů rozhovorů, takže není možno čekat detailní popisy prostředí, míst nebo situací. Čtenář tak všechno "vidí" tak, jak to bylo zaznamenáno.

Díky tomu, jak je kniha zpracována, obsahuje všemožné informace, ať už ty zajímavé nebo i méně zajímavé. Některé zachycené rozhovory mezi ústřední dvojicí nebo i mezi dalšími vedlejšími postavami, by se daly hravě zkrátit. Na druhou stranu se ale autorům povedlo pěkně vybudovat atmosféru. Atmosféru strachu, napětí, nevědomosti a podvědomého tajemství. On už ten samotný útok na planetu ležící v zapadlých hlubinách vesmíru zní podezřele. A kdo je vlastně v konečném závěru ten nepřítel, to se ještě určitě také ukáže.


Hlavními postavami tohoto dílu je Kady a Ezra. Ezra je ten vtipný a Kady je ta, která bere věci často moc vážně. Realita ji totiž zasáhla naplno a díky tomu, jak se dokáže šťourat v počítačových systémech, najde spoustu zajímavých a utajených věcí. Jelikož každý skončil na jiném plavidle, dorozumívají se prostřednictvím chatu. Zobrazení jejich charakteristiky je tak silně spjato s těmito rozhovory a čtenář si tak nemůže udělat čistý obrázek. Hlubší rozbor jejich osobnosti je pak doslova závislý na tom, co o sobě ve svých rozhovorech prozradí. Romantická linka mezi nimi je pak taková nenásilná a sympatická. A to se v současné young adult vlně jen tak nevidí.

Illuminae je svým způsobem hodně zvláštní kniha. Je čtivá a zábavná a nápaditá, nechybí zajímavá zápletka, pár záhad a tajemství. Pokud ji ale budete řadit mezi klasické sci-fi knihy, tak bude vyčnívat především svou formou. Pokud se ale zaměříte na young adult sci-fi, najdete poklad. Příběh v sobě nese spoustu zajímavých myšlenek o lidské společnosti nebo i o lidech samotných. A jelikož je to sci-fi, neobejdeme se od technických pojmů, počítačových pojmů a dalších šíleností. Vůbec ale nevadí, že čtenář technice nebo jiným věcem nerozumí, protože je všechno popsáno srozumitelně a jasně.


Illuminae není dokonalá kniha. Chybí ji výraznější popisná část a také hlubší charakteristika hlavních hrdinů, ale to se musí s ohledem na zpracování očekávat. Je to ale takový zajímavý a dobře zpracovaný guláš všeho možného, a díky tomu je kniha doslova magnetem pro své čtenáře. Příběh je na jednu stranu hodně odpočinkový, ale v určitých částech, na některých stránkách je až mrazivý a donutí vás přemýšlet nad tím, co vidíte nebo čtete.

Recenzi najdete i na webu fantasyknihy.eu

 

Navázat na úspěšnou prvotinu je vždycky těžké. A dystopická trilogie Divergence se zapsala do srdcí mnoha čtenářů. Dočkala se filmové verze a Veronica Roth se dostala mezi nejoblíbenější současné autory pro dospívající čtenáře. Její nová kniha tak patří mezi nejočekávanější v novém roce. 

Akos a Cyra, hrdinové tohoto sci-fi románu, žijí ve světě, kde se každý rodí se zvláštním darem. Pro Cyru je ale její výjimečnost spíše prokletím. Neustále žije v bolesti, kterou také dokáže přenést na ostatní lidi. A toho využívá její bratr, který se vyžívá v tyranizování svých nepřátel a zároveň je vládce jejich válečného rodu. Aby Cyra ze svého daru nezešílela, přivedou ji na pomoc Akose, zajatce ze sousedního lidu, který je především oddaný své rodině a jeho darem je tlumit dary ostatních. 

Čáry života jsou prvním dílem z plánované duologie a na rozdíl od Divergence, která se řadí mezi dystopie, je tato kniha dobrodružný sci-fi příběh. Převážnou dobu se odehrává na rodné planetě Akose a Cyry, ale v určité části děje nás autorka zavede i do vesmíru a do jiných světů. Pro knihu je to velké oživení, protože často jsou čtenáři zvědaví, co se odehrává i na jiných místech. Veronica Roth tak lehce, ale zajímavě nastínila život na jiných planetách, jejich fungování a přednosti.

Divergence byla autorčinou prvotinou, což bylo občas i znatelné na některých nedostatcích. Její styl psaní a vypravování se ale během let posunulo kupředu. Čáry života nejsou dokonalé ve všech bodech, ale svět, se kterým Roth přišla, je znatelně propracovanější, sahá jak do hloubky, tak i do širšího spektra. Pro svůj román si vymyslela nejen celý planetární systém, ale i úplně nové pojmy nebo cizokrajná jména. Dále i vypravování nesvěřila pouze jedné postavě, ale dvěma - Akosovi a Cyře. A tady se hodně ukázala skutečnost, že je autorka ve svém psaní lepší. Akos i Cyra jsou znatelně rozeznatelní, a to jak svým chováním, názory, tak i vyjadřováním a myšlenkami.

Po dějové stránce nejsou Čáry života úplně originální, ale autorka tuto látku pojala svým poutavým a zajímavým způsobem. V dnešní době je těžké narazit na něco, co tu ještě nebylo, proto je důležité, jak se s tím autor popere. Svět Akose a Cyry je hodně temný, plný nepřátel a nekonečného sporu. Je plný bolesti a tyranie, na druhé straně ale dává do popředí rodinné závazky a oddanost. Velkým pozitivem této knihy je i samotné vykreslení hlavních i vedlejších hrdinů, kteří jsou po většinou přirození a jejich vývoj jde dopředu s ohledem na vývoj všech situací.

Srovnávat knihu s Divergencí není pak vůbec nutné, protože se jedná o naprosto jinou knihu, jiné prostředí a i hrdinové jsou jiní. Jsou různorodí a i když Akos i Cyra vyrostli v docela normálním prostředí, nemají to ani jeden lehké. Spousta čtenářů bude určitě očekávat romantický vývoj mezi nimi, ale toho je jen minimum a autorka se dobře zaměřila na podrobnou vnitřní charakteristiku, postupné odhalování minulosti a budování vzájemné důvěry.

Čáry života jsou bezesporu zajímavou knihou a to jak pro fanoušky Veronicy Roth, tak i pro ty čtenáře, kteří její tvorbu neznají. Ve svém novém románu skloubila všechno, co by dobrá kniha měla mít. Nový a zajímavý svět, příběh s velkým potenciálem, správnou dávku napětí, naprosté minimum romantiky a postavy, které nejsou černobílé.

Celaena Sardothien už není jen bývalý otrok a králův kat odstraňující nežádoucí osoby. Konečně přijala to, co se posledních deset let snažila v sobě potlačit. Svou sílu, svou moc a především se rozhodla postavit za lidi, na kterých ji nejvíce záleží. Za svou krev. Celaena Sardothien zmizela, je tu Aelin Ashryver Galathynius, královna stínů.

Nastal čas se pomstít, zachránit prince a na smrt odsouzeného bratrance a do toho svrhnout krále ze skleněného trůnu. Celaena, která konečně přijala své rodné jméno Aelin, se vrací do Adarlanu. Do země, kde byla vymýcena magie, kde bytosti ovládající kouzla byli vyvražděni a kde lidé žijí v chudobě a otročení. Aelin přišla o hodně, ale ještě pořád je za co a za koho bojovat. A proto se rozhodne vzít konečně situaci do vlastních rukou.

Skleněný trůn. Fantasy série z pera americké autorky Sarah J. Maas není nutno ani moc představovat, protože v současné době patří mezi nejčtenější série pro dospívající čtenáře. Young adult fantasy o nájemné vražedkyni se ale pomalu dostává na pomezí klasické fantasy literatury a Sarah J. Maas každým dílem ukazuje, jak talentovaná autorka je. Každý díl je totiž vždycky o něco lepší, propracovanější a také i rozsáhlejší. A přesně tohle se dá říci i o autorčině druhé sérii Dvůr trnů a růží.

Příběh se opět vrací do Adarlanu, do hlavního města Zlomuvalo, kde se rozplétá složitá síť plná intrik, podvodu a smrti. Autorka svůj svět každým dílem více a více rozšiřuje, dává si záležet na každém detailu a i když se první třetina knihy zdá příliš popisná a zdlouhavá, všechno má svůj účel. Atmosféra příběhu je tentokrát více temná, odehrává se v setmělých uličkách, konají se tajné porady a nikdo si nemůže být jistý tím, zda mu někdo nevrazí nůž do zad. Nastal totiž čas zjistit, kdo stojí na čí straně.

Adarlan je země, kde je potlačena magie a tak nemůže nechat Aelin naplno vyjevit svou sílu. Musí se proto spoléhat na to, co ji naučili v cechu vrahů. Není proto nouze o pěstní souboje, uřezané končetiny a dědičku trůnu zbrocenou krví od hlavy k patě. Pomalejší začátek knihy pak v půlce nabírá obrátky a hrdinové se téměř do konce knihy nezastaví. Svým čtenářům ale autorka neprozrazuje všechno, něco odhaluje společně s hrdiny a něco si nechává přímo pro své čtenáře jako třešničku na dortu. Sarah J. Maas je proslulá svými nečekanými zvraty, kdy dokáže nejen překvapit, ale i také pěkně potrápit, naštvat i potěšit zároveň.

V knize se objevuje většina známých postav z předchozích dílů. Aelin prošla největším vývojem i změnou v minulém díle Dědičce trůnu. Už ve druhém ale ukázala, že má své temné stránky, plné zloby, krutosti a pomstychtivosti. V Královně stínů ale zachází dál a občas u ní můžete narazit na aroganci, neschopnost vyslechnout jiný názor nebo přehnané sebevědomí. Pro své nejbližší by se ale dokázala rozkrájet a svým nepřátelům dokáže hravě ukázat jak krutá a nelítostná dokáže být a jak je dokáže s lehkostí přechytračit. Aelin tak není zosobněním dokonalé a bezchybné hrdinky, ale spíše ukázkou toho, co s jedincem dokáže udělat těžký úděl, špatné zázemí a okolní prostředí. Pořád je to ale ona a její skupina rebelů, kteří se snaží ze světa udělat něco lepšího a navždy skoncovat s tyranskou vládou.

Za zmínku stojí také postava Chaola, která od prvního dílu prodělala opravdu velký skok. Byl nucen přehodnotit celé své životní přesvědčení a uvědomit si, kdo je vlastně nepřítel. Dalším zajímavým vývojem prošel i nováček z minulého dílu, čarodějnice Manon. Pro některé čtenáře bylo zasazení této (zatím) vedlejší dějové linky mírně iritující, pro některé velkým oživením. V Královně stínů je Manonina linka lépe a poutavě zpracovaná a její setkání s Aelin patří mezi nejlepší scény z celé knihy. Malým zklamáním je pak dosti omezený prostor prince Doriana, který si to ale v závěru hravě vynahradí a překvapivě "lidský" a romanticky naladěný Jeřáb, který se v předchozím díle představil jako legendární bojovník beze strachu a emocí.

Královna stínů je podařené a strhující pokračování oblíbené série. Kniha není bezchybná, ale oproti prvnímu dílu se vyvinula tím správným směrem. Pořád má čím překvapit a autorka svým příběhem nenudí. Spíše naopak. Svoje universum posouvá dál, vyvíjí ho a rozšiřuje. Svoje hrdiny staví před jednu překážku za druhou a krutě si pohrává s jejich osudem. Konec je možná tak trochu idylický, ale vývoj událostí naznačuje, že to v dalším díle už moc pohádkové nebude. V široké škále autorů a fantasy sérií pro dospívající čtenáře patří Skleněný trůn rozhodně mezi to nejlepší, co můžete v současné době najít.

Příběh Šeherezády a pohádek tisíce a jedné noci zná snad každý. V současné době, kdy je moderní převyprávět známé pohádkové motivy, najdeme i trochu odlišnou verzi tohoto exotického příběhu o dívce, která se snaží pomocí pohádek zachránit život. 

Chorásán je velkolepé království, kterému tvrdě vládne mladý král-dítě kalif Chálid. Každý večer si za ženu vezme jednu dívku, kterou pak za rozbřesku nechá popravit. Jeho poddaní ho za tuto volbu nenávidí, nikdo se ale nesnaží otevřeně vystoupit proti krutému vládci. Když na popravišti skončí i mladičká Šíva, něco se změní. Objeví se dívka, která se dobrovolně stane Chálidovou ženou. Šeherezáda ale nemá v úmyslu za rozbřesku opustit svět živých. Jejím hlavním cílem je pomsta za smrt nejlepší kamarádky a konec této hrůzovlády.

Pomsta a rozbřesk patří v současné době mezi nejoblíbenější retellingy. Od ostatních se odlišuje tím, že zpracovává značně exotické prostředí a pokud má autor dosti bujnou fantazii, může se z toho vyklubat něco opravdu dobrého a originálního. Pomsta a rozbřesk je tak na půl cesty k dobrému příběhu. Jako každá young adult kniha okořeněná dávkou nadpřirozena je příběh velice čtivý, jede si svou hlavní cestou a zbytečně neodbočuje do vedlejších linií. Velká pozornost je ale věnována samotné hrdince a jejímu vztahu k vládci Chorásánu. Což pro někoho může být plusem, pro někoho naopak.

Největším tahákem knihy je už zmíněné prostředí inspirované arabskou kulturou. Tu správnou exotickou atmosféru dotváří popisy velkolepých staveb, skrytých uliček, zahrad a celkově i chování a vyjadřování všech postav je lehce okořeněné tajemnem a cizokrajností. A aby příběh nabyl věrohodnosti a toho správného pohádkového nádechu, najdete v knize rozmanitá a neobvyklá pojmenování, prvky magie nebo výskyt kouzelných předmětů.


Pomsta a rozbřesk je ale především příběhem o pomstě a smrti. Příběh o Šeherezádě. Její plán jak pomstít svou nejlepší kamarádku patří sice k nejslabším a nedořešeným částem knihy, samotná hrdinka se představila jako svérázná, často i drzá a nepředvídatelná. Jen tak se něčeho nezalekne a často se u ní projevuje i velká tvrdohlavost. Příběh ale vznikl na motivy pohádky, takže velkou roli zde hraje i láska, která v obou hrdinech vypukla až neuvěřitelně rychle a pro čtenáře je díky tomu málo uvěřitelná. A jako téměř každá autorka z tohoto žánru, ani Renée Ahdieh se nevyhnula zažitým klišé v podobě milostného trojúhelníku.

Za zmínku stojí i vedlejší postavy, především Šeherezádina služebná Despina, která si svou neomaleností může s hlavní hrdinkou podat ruku. Do příběhu ale vnáší kapku humoru a ve správnou chvíli dokáže určitou dějovou linii pěkně odlehčit.

Pomsta a rozbřesk je milé oddechové čtení pro dospívající čtenářky, které v příběhu ocení trochu nadpřirozena a tajemna. Odlehčený, chvílemi až poetický styl autorky je velice poutavý a svými slovy dokáže čtenáři hravě představit svůj vymyšlený svět. Velká pozornost je věnována romantické lince, nechybí ale ani trochu akčních sekvencí nebo zajímavé vykreslení života v Chorásánu. Atraktivní obálka a příslib, že tato série má pouze dva díly, jsou pak už jen třešničkou na dortu.

Příběhy o knihách jsou pro milovníky knih velkým lákadlem. Protože v těchto knihách je pozornost věnována právě tomu, co máme rádi nejvíce nebo to patří mezi naše velké koníčky. Knihy. Příběhů o nich je spousta, ať už z doby minulé či současnosti. Jsou ale i příběhy magické, plné nadpřirozena a záhad. A takové jsou i Stránky světa.

Patnáctiletá Furia žije se svým otcem a mladším bratrem v Cotswoldsu, v sídle, kde se ukrývá obrovský labyrint plný knih. V této obrovské knihovně bibliomantů, kde je nutno dávat pozor doslova na vlastní život, žijí knih svým vlastním životem a to doslova. A Furia zoufale touží najít svou dušeknihu. Už na to má totiž věk a nemůže se dočkat, až se ona sama stane bibliomantkou a bude moci pomocí knih dělat neuvěřitelné věci. Než si ji ale ta pravá kniha vyvolí, pomáhá otci lovit prázdnoknihy, mocné předměty schopné navždy pohltit a zničit literaturu. A ta poslední výprava se jim stane osudnou.

Stránky světa je první díl z plánované trilogie od německého autora Kai Meyera. Tento autor není u nás neznámým pojmem a v českém jazyce mu vyšlo už několik knih (Černý čáp, Vodní královna,...). Ve své nové sérii nám Meyer představil naprosto jinou realitu, kde mezi obyčejnými smrtelníky žijí i lidé, kteří vládnou zvláštním druhem magie. Série se svým pojetím a díky věku hlavních postav řadí mezi young adult literaturu, tedy literaturu pro dospívající.

Hlavní dějová linie se točí kolem postavy Furie, které se jednoho dne změní život od základů. V jednu chvíli měla prakticky všechno a najednou bojuje o to poslední, co ji zbývá. Díky nízkému věku hrdinky a vyprávění z jejího pohledu je příběh psán dosti lehce až naivně. Furie ale vyrostla ve světě, kde existuje magie, bibliomantika nebo stínkoust a tak je nutné číst pozorně. Oproti běžným knihám z tohoto žánru jsou Stránky světa poněkud složitější. Kai Meyer vymyslel originální a velmi propracovaný příběh, který ale přenáší na svět naprosto nové pojmy a skutečnosti. Orientovat se v této knize od úplného začátku tak může být pro některé čtenáře kapku složité, ale při pozorném čtení si zvyknete na autorův trochu odlišný styl a především se pohltíte jeho světem. Světem, kde mají knihy obrovskou roli a moc.


Od prvních stran je jasné, že autor má velice bujnou fantazii a to je také tím největším tahákem celé knihy. Z jeho vyprávění, samotného příběhu i charakteristikou postav na vás dolehne ta láska, kterou autor má. Láska ke knihám. Jeho příběh je zajímavý a složitý, ale přesto poutavý, nepředvídatelný a často až sarkastický. Charakteristika samotných hrdinů už sice není tak dokonalá, ale to se dá, pokud umíte přimhouřit oči, lehce přehlédnout. Kniha patří mezi young adult, ale osobně bych ji řadila mezi takové ty lehce pohádkové příběhy, kdy se hrdinové nechovají na svůj věk a čtenářům to nevadí, protože je to baví. Baví je ten příběh, ať už je občas sebevíc naivní, občas hloupý a naplněný zbytečnými vedlejšími vsuvkami.

Stránky světa je přesně ten typ knihy, která bude vyčnívat. A to jak svou zvláštní, ale pěknou obálkou, tak především svým příběhem. Je jiný, je zvláštní. Hlavními hrdiny jsou mladí dospívající lidé, kteří v každé třetí kapitole musí prchat před kulkami nebo nebezpečnými pronásledovateli. A všechno jim to překvapivě vychází, i za cenu malých ztrát. Takže ano, občas je to pěkně divoké, ale pořád se držíme toho magického světa pro mladé čtenáře. Světa, který je ale občas trochu více zamotaný, jako by autor měl v hlavě příliš mnoho nápadů a potřeboval je co nejrychleji ze sebe dostat.

V žánru young adult, který v sobě nese prvky nadpřirozena nebo magie, jsou Stránky světa ojedinělé. A to je jen dobře. Číst pořád o tom stejném časem omrzí. A i když je kniha svým způsobem zvláštní a komplikovanější, najde si své příznivce. Protože koho by nebavilo číst knihu o knihách. Navíc o knihách, díky kterým můžete dělat neuvěřitelné věci.

Únik od reality. To a mnohem víc nám knihy nabízí. Spousta čtenářů ráda vyhledává nejen příběhy o životních osudech jiných lidí, ale také příběhy, ve kterých žijí nadpřirozené bytosti. Trpaslíci, elfové, čarodějové a nebo také trolové. Autoři nám už představili několik verzí víl, čarodějů, ale i draků. A podobně jsou na tom i trolové v knihách Amandy Hocking.

Bryn Avenová žije mezi Kaniny. V jednom z mnoha království trolů, které leží ukryté na kanadském území. Díky nečisté krvi to ale měla už od dětství těžké. Potýkala se s šikanou a ani na prahu dospělosti to nemá o nic lehčí. Proto se snaží ze všech nejvíce. Nejvíce dře, nejvíce pracuje. Chce se dostat mezi elitu, která chrání a stojí po boku krále a královny. Aby dosáhla svého cíle, umanula si, že se oprostí od zábavy, koníčků a také lásky. Její odhodlání a víra jsou pak zkoušeny ve chvíli, kdy se objeví nepřítel, který málem zabil jejího otce.

Amanda Hocking svůj svět, kde vedle obyčejných smrtelníků žije i ukrytá komunita trolů, představila už v trilogii Dědička. Svůj nápad se pak rozhodla rozšířit v další sérii, kde se zaměřila opět na troly, ale na jiný královský rod - Kaniny. Trolové v jejím podání jsou ale úplně odlišní, než je známe. Vypadají prakticky jako lidé a někteří disponují zvláštními schopnostmi. Jejich říše je rozdělená na několik království a ta jsou pak ukryta v našem světě. 

Mrazivý oheň je kniha, která se žánrově řadí mezi fantasy young adult. Svým zpracováním, dějem i charaktery je typickou ukázkou tohoto žánru. Bohužel, ale ničím nevyčuhuje z davu. Amanda Hocking nastínila zajímavý příběh, ale nevyužila skrytý potenciál. Kniha je velice čtivá, ale tím, jak ho autorka prezentovala, tak zapadne mezi desítky dalších a podobných příběhů. Samotná hlavní zápletka, návrat nebezpečného Konstantina Blacka, je hodně uspěchaná a nedotažená do patřičných detailů. Některé scény se často zdají až nelogické.

Větší pozornost je pak dána hlavní hrdince a jejímu duševnímu rozpoložení, kde se střetávají city ke svému šéfovi a touha pomstít se. Kniha je vyprávěna právě z pohledu Bryn, a tak je čtenář seznámen se vším, o čem přemýšlí nebo co má zrovna v plánu. V tomto případě by knize asi více sedělo vyprávění ze třetí osoby. Bryn totiž není nijak originální postava. Před ostatními se představuje jako umanutá, vzdorovitá osoba, která si jde za svým. Uvnitř sebe sama si ale může podat ruku s jakoukoliv jinou zamilovanou puberťačkou.

Amanda Hocking se ve své sérii zaměřila především na vztahy mezi troly a lehce nastínila jejich komunitu. Mrazivý oheň je velice odlehčený příběh s trochu akční zápletkou, která ale v záběru zůstala nedořešená a pokračování se čtenář dozví nejspíš v dalším díle. Magická říše, ve které se příběh odehrává, by si zasloužila mnohem více pozornosti, stejně jako lepší vykreslení postav. Bryn, která neoplývá žádnou schopností, se totiž od lidí prakticky vůbec neliší. Jestli to byl záměr nebo ne, to už je na každém čtenáři, jak to posoudí. Autorka ale mohla více popustit uzdu své fantazie a zajít do větších detailů, více si pohrát s jednotlivými charaktery a udělat z nich něco víc než tuctové jedince, které najdete ve stovkách dalších knih pro dospívající. 

Mrazivý oheň je nenáročná kniha pro mladší čtenáře, kteří moc nevyhledávají příběhy s hloubkou a originálním zpracováním. Kniha se čte velmi lehce a rychle a hlavní hrdinka dokáže zaujmout, pobavit, někdy ale i naštvat. Příběh se zaměřuje spíše na mezitrolí vztahy než na výrazný posun v ději. Otevřený konec a nastínění čehosi tajemného v závěru pak slibuje zajímavý začátek dalšího dílu.