Knihy o virtuální realitě nás baví. A tak tu máme Warcross, hru, kterou miluje celý svět. Stačí nasadit brýle a jste součástí nového světa. S tím souvisí i turnaj, který se koná každý rok a jeho účastnicí se tak trochu dobrovolně i nedobrovolně stane Emika. Její úloha ve hře je ale trochu jiná...

S českým vydáním Warcrossu se strhla vlna a to především vlna nadšení. Která mě bohužel ale dosti minula. Proč? Warcross nepřichází s ničím novým, právě naopak. Je dosti předvídatelný a pokud budete pozorní, záporáka odhalíte dosti rychle. Samotná hlavní hrdinka je pak takové lehké ztělesnění klišé a to nejzajímavější na ní je, že má tetování a umí se nabourat snad do každého systému. Romantická linka je pak tlačená moc na sílu, její vývoj je až nepřirozený a člověk má pořád pocit, že tu něco nehraje.

Warcross ale nemá jen negativa. Jeho obrovským plusem je, že se skvěle čte. Jako vážně, od té knihy se neodrhnete ať je jakákoliv. Co mě také potěšilo, je místo dění - Tokio. Miluju Japonsko a autorčina vize plná neonů a technologie mi připomínala oblíbený Blade Runner. I samotný Warcross je zajímavý a tak je jen škoda, že se autorka neutrhla více ze řetězu a nezahltila nás detailními popisy celé hry. Nechybí spousta akce, napínavých scén a samozřejmě velké odhalení na konci, které někteří z vás ale určitě odhadnou mnohem dříve. Pokračování si určitě přečtu, jen ale nebudu mít tak velká očekávání jako u prvního dílu a budu se těšit na příjemnou oddechovku. Třeba mě ale Marie Lu nakonec překvapí.