Kodžiki patří mezi nejvýznamnější japonské památky a jedná se o nejstarší dochovanou kroniku této země. Kdo chce více poznat historii a mytologii japonských dějin, není lepší volba než právě Kodžiki. Nejlehčí čtení to ale rozhodně není.

V českém překladu vyšli dvě verze Kodžiki. První a o kterých tu bude řeč jsou Japonské mýty přeložené ze slovenského překladu Viktora Krupy. Druhá je Kronika dávného Japonska, překládána ze staré japonštiny Karlem Fialou.

Kniha se dělí na tři části (tzv. svitky), které začínají samotným počátkem vzniku nebes a země. Úvodní část je pak především věnována mýtickým bohům a jejich působením na samotnou zemi. Zmíněna je především bohyně Amaterasu a její potomci. Následující části pak zachycují několik období vlád japonských císařů. Každý císař si vysloužil podrobný popis kolik manželek a dětí měl a ti významnější dostali pak prostor v podobě příběhů, které zachycují významné události (např. tažení prvního japonského císaře Džimmua)

Japonské mýty jsou bezesporu zajímavé, ale zároveň i náročné čtivo. Kniha obsahuje obrovské množství jmen od bohy po samotné císaře, jejich manželky a potomky. A rozhodně jich neměli málo. Třetí část knihy je na samotné příběhy dost omezená a ve skrze nabízí pouhý soupis, kdo si koho vzal a jak dlouho žil. Skrze drobné náznaky můžeme ale poznat původní mravy nebo zvyky. Kniha obsahuje i několik japonských básní (kajó) a odkrývá staré pověsti a písně, které jsou často doplněny černobílou kresbou

Chcete-li se více dozvědět o japonské historii, je dobré začít s Kodžiki. Kronika se stala jedním z nejvýznamnějších textů původního náboženství šintoismu. Je dobré ale počítat s náročností a i špatnou orientací právě co se týče jmen a názvů. Příběhy, kterým je ale věnována pozornost, jsou sice podané stručně až stroze, danou událost nebo situaci ale nastíní dostatečně. Historie Japonska je totiž stejně barvitá jak historie jiných zemí.

Stranger Things je poslední roky seriálový fenomén. (A zaslouženě, miluju ho.) Na kterém se klasicky vezou i další média. Máme tak deskové hry. Komiksy. A také knihy. 

A to rovnou tři knihy. 😂

Tou první, v Česku vydanou, je Temný experiment. Osobně bývám vůči takovým knihám skeptická a předem se bojím kvality díla. Zahraniční ohlasy tomu i dost nahrávaly, ale u nás se strhla lavina nadšení. Oprávněně? Jako co si budeme, kniha má tu správnou retro atmosféru. Zmiňuje se tu přistávání na Měsíci, válka ve Vietnamu, hudební festival Woodstock nebo různé předsudky týkající se rasismu, svobodných matek apod. To je na knize dobré, stejně jako styl jakým je psaná. Ta kniha se čte totiž úplně sama, stránky letí a letí a vám přitom ani tolik nepřijde, že se skoro nic moc neděje. 😂

Dle mého nám Temný experiment měl přinést něco z minulosti matky Eleven a celkově nám objasnit samotný experimentu, testování dětí, zapojení vlády, možná i původ monster atd. A kde nic, tu nic. O experimentu se točí celá kniha a sledujeme ho hlavně prostřednictvím postavy Terry, ale i dalších. Autorka ale nezachází nijak moc do detailů, neobjasňuje, nevysvětluje. Prostě jen sděluje holá fakta, která jsou často domyslitelná. Kniha navíc obsahuje i dost na hlavu přetažených věcí a nelogičností, kde některá se ještě dala zkousnout (stejně jako v seriálu), ale u některých to bylo až moc.

Nechci Temný experiment nijak silně kritizovat. Je to na pohodu kniha, čtivá a pro fanoušky seriálu nejvíc vhodná. Ale pokud jste hodně hloubaví a rádi znáte věci do detailů, všechny souvislosti proč, kdo, co, jak, nebude vám to stačit. Mně to nestačilo. Mám spoustu dalších otázek. Kniha tak otevřela vrátka pro další a další otazníky a spíše jen naznačuje, než osvětluje.

Kvalitní fantasy není nikdy dost. Navíc v době, kdy se tento žánr dostává do povědomí hlavně díky seriálovým předlohám, je o to víc důležité, najít tu zlatou střední cestu. Mezi stará známá jména jako je Martin nebo Sanderson se tak začínají objevovat nová nebo se navracet ta zapomenutá. Tad Williams patří bezesporu mezi tu druhou skupinu.


Americký spisovatel Tad Williams patří ke klasice fantasy žánru a mezi jeho nejslavnější knihy patří určitě trilogie Jasný osten, Žal a trn. Celá série, nesoucí podtitul Trůn z dračích kostí, se v nedávné době dočkala nového vydání na něž navázala i novela Srdce ztraceného. Touto knihou se autor vrátil do svého světa téměř po třiceti letech a odehrává se půl roku po událostech knihy Věž zeleného anděla.

Srdce ztraceného je kniha, která patří do zažitého univerza. A svým příběhem, i když vedlejším, navazuje na ten rozsáhlejší. Nabízí se tak otázka, zda tuhle knihu mohou číst i čtenáři, kteří teprve Tada Williamse začínají poznávat. To nám osvětlí v samotném úvodu sám autor, kde v poznámce doporučuje novým čtenářům přečíst jako první krátkou esej, nacházející se na konci knihy. V této eseji čtenáře lehce seznámí s fungováním jeho světa, včetně rozdělení bájných lidí na Sithy a Norny.

Zápletka knihy je pak velice jednoduchá - dvě strany barikády, které mezi sebou vedou odvěkou bitvu se střetly na dalekém a mrazivém severu. Jedna strana se ukrývá v horách, druhá se snaží dostat dovnitř. Příběh sám o sobě pak vypráví hned několik vypravěčů, což dělá z malého rozsahu knihy komplexnější útvar. Válka je totiž jedna věc a události okolo ní, ta druhá. A právě tyhle malé vsuvky, které sledujeme prostřednictvím obou stran, ukazují válku v tom hlubším měřítku.

Kniha vám tak nenabídne několikastránkovou bitvu plnou udatných bojovníků. Spíše naopak. Srdce ztraceného zobrazuje marnost a únavu. Všudypřítomný strach a zbytečnost. Beznaděj a víru v dobrý konec a návrat domů. O to víc jsou pak tyhle pocity a myšlenky umocněny díky strohé, lehce melancholické atmosféře, která číší téměř z každé stránky. Vyprávěčů je tu ale mnoho, stránek málo a najít si vztah ať už k jedné nebo druhé straně barikády je těžké. O něco těžší je pak i orientace v příběhu pro nové čtenáře, především co se detailů týče. Jako samostatný útvar kniha ale funguje slušně.


Srdce ztraceného patří mezi klasickou fantasy a tak není ochuzeno o akční scény, velké ztráty nebo intriky. Máme tu lehký nádech nadpřirozena a celkově je všechno vyprávěno rychle, bez zbytečných odboček. Na ty tu totiž není místo. Autorův styl je převážně plný popisů a detailů. Umí slušně budovat atmosféru a už po prvních stránkách je každému jasné, že svůj svět má vymyšlený do sebemenších podrobností. S čím se může kniha ale potýkat je to, že Williams pochází ze "staré školy" a jeho vyprávění nemusí tak úplně sednout dnešnímu čtenáři.

Tad Williams se pomalu ale jistě začíná opět dostávat do povědomí českých čtenářům, což v květnu dokázala i dlouhá fronta na podpis na veletrhu Svět knihy. A je to potřeba. Je potřeba více kvalitní a epické fantasy literatury. Vracet se ke starým a zažitým klasikům, protože díky nic můžeme číst tu dnešní novodobou fantastiku.

Nové místo, nové možnosti, noví spojenci i nepřátelé. Co čeká Liu a Rafa na území plném barbarů, násilí a bezpráví? Kdo jim pomůže? A kdo zradí?

Zrádné srdce je druhá část trilogie Kroniky pozůstalých a bohužel splňuje typickou roli vycpávkových dílů. Dějově kniha úzce navazuje na první část, svým čtenářům ale představuje nové místo dění. Lia se totiž dostává na území svého nepřítele, kde vládne jiný režim a lidé zastávají docela jiné hodnoty, než je zvyklá. 

Lia společně s Rafem poznává krajinu Vendy, blíže se dostává k jejímu vedení i samotnému vládci nebo sleduje dění mezi obyvateli trpící hlady. Prochází si potupou i pomluvami, je nucena dennodenně lhát a přetvařovat se. Poznává nové zvyklosti a dostává se do víru plném intrik a zrady. Zrádné srdce není akční ani strhující díl plný překvapivých momentů, autorka se spíše zaměřila na drobné události a na jednání hlavních postav. Ti jsou postaveni hned před několik překážek a díky tomu se mohou více či méně projevovat jejich dobré i špatné vlastnosti.

I když se na první pohled zdá, že samotná Venda je zajímavá a má dosti materiálu ke zkoumání, samotný výsledek už tolik nebaví. Je utahaný, plný zbytečných popisů, odboček, často i hloupých dialogů. Kniha by se dala očesat minimálně na třetinu a kdyby byla součástí prvního nebo až třetího dílu, určitě by tato dějová linie byla poutavější a to podstatné by se dostalo do popředí.

Po dějové stránce tak kniha zaujme až v samotném závěru. To předtím je jen zbytečná a nezáživná vata, kde často některé scény splývají. Dialog střídá dialog, snídaně snídani a pořád se dokola řeší ty stejné věci. Žádný vývoj, žádný posun. Až asi posledních 50 stran zahýbe s děje a otočí ho skoro o třistašedesát stupňů. Taková by ale měla být celá kniha. Pečlivě budovat příběh, atmosféru a připravovat čtenáře na finále, které je zvedne ze židle. To se ale bohužel neděje. Konec možná překvapivý je, ale ne tím dobrým způsobem.

Vývoj a chování hlavních hrdinů pak bohužel také není nic ojedinělého. Autorka sice pitvá jednotlivé dialogy do podrobností, často je to ale zbytečné a nemá to vliv na vývoj dané postavy. A hlavně to nemá hloubku, postrádá to tu pravou motivaci a emoce. Hlavní postavy jsou tak často jak přes kopírák a předvídatelní.

Zrádce srdce tak v závěru vychází jako velké a zbytečné zklamání. Autorka se v tomto díle dost plácá, zbytečně ho natahuje a vůbec nepracuje se svými hrdiny a celkově i s příběhem, který zabrzdila na jednom místě. Kniha je tak nudná, často až zmatená. Potenciál tu stále je, ale je hodně potlačený. Třetí díl snad všechny tyhle nedostatky hodí širokým obloukem pryč a předvede nám, jak má správná young adult fantasy vypadat.

Knihy o virtuální realitě nás baví. A tak tu máme Warcross, hru, kterou miluje celý svět. Stačí nasadit brýle a jste součástí nového světa. S tím souvisí i turnaj, který se koná každý rok a jeho účastnicí se tak trochu dobrovolně i nedobrovolně stane Emika. Její úloha ve hře je ale trochu jiná...

S českým vydáním Warcrossu se strhla vlna a to především vlna nadšení. Která mě bohužel ale dosti minula. Proč? Warcross nepřichází s ničím novým, právě naopak. Je dosti předvídatelný a pokud budete pozorní, záporáka odhalíte dosti rychle. Samotná hlavní hrdinka je pak takové lehké ztělesnění klišé a to nejzajímavější na ní je, že má tetování a umí se nabourat snad do každého systému. Romantická linka je pak tlačená moc na sílu, její vývoj je až nepřirozený a člověk má pořád pocit, že tu něco nehraje.

Warcross ale nemá jen negativa. Jeho obrovským plusem je, že se skvěle čte. Jako vážně, od té knihy se neodrhnete ať je jakákoliv. Co mě také potěšilo, je místo dění - Tokio. Miluju Japonsko a autorčina vize plná neonů a technologie mi připomínala oblíbený Blade Runner. I samotný Warcross je zajímavý a tak je jen škoda, že se autorka neutrhla více ze řetězu a nezahltila nás detailními popisy celé hry. Nechybí spousta akce, napínavých scén a samozřejmě velké odhalení na konci, které někteří z vás ale určitě odhadnou mnohem dříve. Pokračování si určitě přečtu, jen ale nebudu mít tak velká očekávání jako u prvního dílu a budu se těšit na příjemnou oddechovku. Třeba mě ale Marie Lu nakonec překvapí.

Stýská se vám po Harry Potterovi a Pánu prstenů? Nemáte dostatek Star Wars? Komiksy Amulet by vám v tomhle mohly kapku pomoci. Oba díly jsou totiž takovým mixem všech možných známých sérií a vypráví příběh dvou sourozenců Emily a Navina. Je to svěží, je to oddechové, občas ale kapku až moc zrychlené. Neškodilo by trochu zastavit se, zaměřit se na maličkosti nebo na vývoj samotných postav, které někdy až bezduše plní jeden úkol za druhým. Ano, nutí je k tomu sice okolnosti, ale mohlo se to pojat trochu jinak. Celkově jsou ale oba díly Amuletu fajnové čtení s jednoduchou kresbou, různorodými bytostmi a zajímavým mixem klasické fantasy s moderní technologií. A těch referencí na známé série, těch je tu opravdu hromada. (Na mě teda až moc.)

Hodnocení: 3/5

Legendární kyberpunková série od Shirowa Masamuna spěje ke svému konci. Po Ghost in the Shell a jeho pokračování Man-Machine Interface autor završuje svou slavnou sérii sbírkou povídek. Human Error Processor ale není druhé pokračování. Tentokrát se trochu vracíme a místo Motoko sledujeme případy Sekce 9.

Human Error Processor je soubor povídek, které se zaměřují na každodenní činnosti Sekce 9. Sám Masamuna v závěru mangy podotkl, že povinnosti Sekce 9 byly v druhém díle hodně osekané a přitom měl v šuplíku schovaných okolo dvaceti povídek. Některé proto vyšly v časopise Young Magazin a následně vznikla samostatná kniha, která se řadí mezi první a druhý díl a obsahuje čtyři krátké příběhy. 

Jednotlivé povídky jsou napsané obdobným způsobem jako Ghost in the Shell a Man-Machine Interface. Na rozdíl od těchto dvou dílů (především od druhého dílu) je ale Human Error Processor mnohem více srozumitelnější. Povídky jsou kratšího rozsahu, dějově na sebe nenavazují a hlavním jádrem jsou členové Sekce 9. Kratší rozsah neumožňuje autorovi zacházet do větších podrobností a lehce se ztrácí i filozofický podtext.

Zápletky samotných povídek nejsou nic složitého, ale díky nepřehlednému stylu autora se čtou často těžkopádně. U Masamuna je totiž zvykem hojně odbočovat od hlavního tématu a vysvětlovat kdejakou technickou vymoženost (ať už reálnou nebo vymyšlenou) prostřednictvím vložených poznámek, které ale patří mezi nejrušivější elementy v manze. 

Hlavní hrdinka série Motoko se v této sbírce jen lehce mihne. Masamune vybral ze Sekce 9 různorodé a zajímavé charaktery, kde bude čtenářům nejbližší kyborg Batou. V uzavřených povídkách řeší nejrůznější případy točící se okolo intrik a zrady, které jdou ale trochu do pozadí. Největší pozornost na sebe přitahují právě samotní členové sekce, jejich vzájemná spolupráce, konflikty nebo humor.

Human Error Processor a celkově celá série Ghost in the Shell je velkým návratem do minulosti. O sérii se často mluví v superlativech, o kultovní záležitosti, která udala směr dalším slavným věcem. Něco málo na tom rozhodně bude a zda je lepší manga nebo anime, musí posoudit každý z nás. Ghost in the Shell je ale náročné čtení, plné filozofických podtextů a otázek lidskosti. A všechno je to zabalené do podivnosti, nepřehlednosti a občasné infantilnosti. Sbírka Human Error Processor je tak dokonalým bonusem pro ty, kteří dokázali naskočit na tento vlak plný technologie a umělé inteligence.

Být učednicí a nevěstou kouzelného tvora je jedna věc. Získat díky tomu domov, pevné zázemí a možnost se konečně posunout a najít sám sebe je věc druhá. Člověk si ale klade otázku, proč to tak je? Proč zrovna já? Čím jsem výjimečná? Nebo kdo je vlastně můj učitel zač? Jakou minulost ukrývá? 

V novém svazku Čarodějovy nevěsty se Čise dostává do dračí říše, kde dostane za úkol vyrobit si kouzelnou hůl. Shodou náhod ji k jejímu získání pomáhá bytost jménem Lindel, který je blízce spjat s Eliasovou minulostí. Během procesu výroby se tak Čise dovídá jedno velké tajemství a to takové, které by většinu lidí vystrašila. Dívka ale vždycky byla jiná a beze strachu se vrací domů, ke svému učiteli a ochránci.

"Jen nezapomínej, že lidé jsou zbabělejší a krutější než kterákoliv jiná bytost."

Čtvrté pokračování Čarodějovy nevěsty se od svých předchozích částí liší. Posun děje je opět minimální a tentokrát dochází i na absenci akčních a napínavých scén. Autorka se naopak zaměřila na mezivztahové části a zamířila i hojně do minulosti jedné z hlavních postav. Pokud ale čekáte velká odhalení a odpovědi na zmíněné otázky, dostanete jen malou část. A těch tajemství bude zase o kapku více.

Tajemná Eliasova minulost už vrtá hlavou nejednomu čtenáři a to už od prvního svazku. Jako obvykle to ale nebude jednoduchá a přímá odpověď. I to málo je ale lehce překvapivé a určitě bude zajímavé sledovat budoucí vývoj děje. Posunu se ale dočkal i vztah mezi Čise a Eliasem. Jejich vzájemná chemie prošla určitým vývojem a postupně si oba dva začínají uvědomovat, co to znamená mít někoho po boku. Dvě zbloudilé osamělé duše tak nachází opěrný bod a jejich zeď osamělosti začíná dostávat velké trhliny. Celkově se v tomto svazku autorka zaměřuje nejvíce na emocionální stránku, na vnitřní vývoj postav.

"Když jsi tu nebyla, byla mi hrozná zima. Jak bys můj pocit popsala?"
"Osamělost, ne?"

Kromě samotné Eliasovy minulosti manga obsahuje i několik bonusů navíc jako vzpomínka Čise na své rodiče nebo důležitá událost v domě Joela Garlanda, která pak bude pokračovat v dalším díle. Autorka odsunula do pozadí humornou stránku a zahrála na vážnější strunu, která ale příběhu sluší a posouvá ho dál i po té vnitřní stránce. Čtvrté pokračování je tak sice jiné, ale o to víc je možná zajímavější, protože ztvárnit pocity a myšlenky pomocí obrázků a jednoduchých slov není vůbec nic lehkého. A tady se to určitě povedlo.

Závěrečný střet mezi temnotou a světlem je na spadnutí. Kdo vyhraje? Kolik lidí bude zase obětováno? Od pádu Gileadu uběhlo už devět let a Roland se svou skupinou žije v neustálém stínu. Musí se ukrývat a bojovat o holý život v samotné divočině. Jejich existence ale dostane nový cíl, když dojde k prasknutí Paprsku podpírající Temnou věž.

Rolandova domovina byla zničena, teď ale hrozí něco mnohem horšího. Společenství bylo rozbito, Gilead padl a Roland společně s jeho ka-tet čelí výpadu mutantů a žoldáků. Ze všeho nejvíc ale touží po pomstě. Po krvavé pomstě. Proto se Roland celým svým srdcem upne k Temné věži a k Paprsku, který by ho k ní měl dovést.

"Středosvět umírá, přátelé. To víme. To... a ještě něco: Musíme najít způsob, jak to zastavit, protože tu prostě není nikdo jiný, kdo by to udělal. Pokud neuspějeme, svět kolem nás zmizí. To nedopustíme. a první krok k tomu, abych tomu zabránili..."

Svět, který nám byl v prvním díle představen, se rozpadá a role mladého pistolníka se dramaticky změnila. Viděl zemřít svou životní lásku, stal se svědkem skonu své rodiny, prošel si těžkým a neúspěšným bojem za svou domovinu. Teď žije ve vyhnanství, sžírá ho celá škála emocí a hledá svůj cíl, svou pomstu.

Bitva na kopci Jericho je pátý díl komiksové Temné věže, který zároveň uzavírá první epochu příběhů z tohoto světa. Ověřený tvůrčí tým se tak vrhl na další atmosférickou jízdu, která se stává více a více temnější. Titul tohoto dílu sice slibuje něco velkolepého, ale nenechte se zmýlit. Hodně se tu řeší otázka pomsty, zrady nebo oddanosti, ale samotné velké bitvy je tu pomálu. Příběh sám o sobě pak nepřináší nic překvapujícího, spíše trochu vykrádá starší části.



I když je na začátku komiksu zmíněn časový posun, není to na celkovém příběhu znát. Nevyvinul se ale spíše zasekl v čase. A tím bohužel ztrácí celý příběh na své výjimečnosti. Postrádá větší hloubku, nepředvídatelnost a proslovy hlavních postav vyznívají do ztracena. Tragičnost tady dýchá téměř z každé stránky, což umocňuje i samotný závěr, který má do epického vyvrcholení hodně daleko.

Bitva na kopci Jericho je hodně rozporuplné zakončení. Někoho uspokojí, někoho ne. Někdo dostane úctyhodné finále, někdo nastavovanou kaši. Příběh se vyvíjí až moc rychle a tvůrci tak trochu zapomněli na své hrdiny, na jejich pocity i na pocity svých čtenářů. Velká bitva by měla dostat velký prostor a to jak po dějové i emocionální stránce, v tomto případě se ale tvůrci asi snažili mít to co nejdříve za sebou a spoustu věcí opomenuli.

Touto částí je tak ukončena jedna dějová linie, následující komiksy by měly už věrně kopírovat známé dění z knižní předlohy. Temná věž se v komiksové podobě uvedla ve velkém stylu, který ke konci začal dosti pokulhávat, ale pořád má co ukázat a čím zaujmout. Slabší vývoj totiž vždycky podrží povedená a pro tento svět už specifická kresba.

Manga plná magie, nadpřirozených stvoření a dívky, které se ujal podivný tvor pokračuje dále a na Čise čeká nová práce. Atmosféra ale začíná pomalu přituhovat a plnění nových úkolů už není nic lehkého. A navíc se u Čise začíná výrazně projevovat moc, kterou se teprve učí ovládat.

Třetí díl Čarodějovy nevěsty postaví před Čise vražednou chiméru nebo také nešťastný zamilovaný pár. Hlavní hrdinka tak má hned několik možností k využití nově získaných znalostí a může zkoušet dosah své objevené moci. Po dějové stránce se tento díl nijak výrazně neposune, o to víc ale prohloubí jednotlivé charaktery a přinese spoustu náznaků z minulosti nebo nových otázek. A to především otázky týkající se minulosti samotného Eliase.

Čarodějova nevěsta se lehce liší od jiných, česky vydávaných mang. Není tolik akční, dává do popředí fantastickou stránku příběhu a díky ženské hlavní hrdince máme větší důraz na emoce. Samotná Čise je hodně rozporuplná osoba, kdy na jednu stranu je až nevýrazná, příliš poslušná a až moc fixovaná na své okolí. Na svůj nízký věk si ale prošla těžkými věcmi a svůj smutek a zlomené srdce schovala za masku bez emocí, kterou odhaluje jen výjimečně. Vlivem různých situací ale dokáže ukázat i svou druhou obětavou stránku, kdy s vypětím všech sil riskuje život pro jiné.


Třetí pokračování nás sice neposouvá nikam kupředu, uzavírá spíše otevřené linky z prvních dvou dílů a prohlubuje temnější stránku celé mangy. Poutavý styl se nejvíce odráží na dialozích a i když má tento díl akce jen trochu, tak i to stačí posunout odlehčený, romanticky laděný podtón do hororu a mystiky. Tahle kombinace ale autorce sedí, umí s ní pracovat a hravě do jednoduché zápletky dokáže zakomponovat i téma týkající se lásky, oběti a i oddanosti.

Grafická stránka mangy je pak bezchybná a skvěle dotváří celý příběh. Některé panely dávají velký důraz na detail, zachycují pocity nebo určité momenty a tím umocňují danou scénu. Pomalé tempo mangy pak v tomhle případě není na škodu a čtenář se tak může zaměřit na emoční stránku celé situace.

Čarodějova nevěsta se svým stylem i inspirací v Krásce a zvířeti řadí hlavně mezi literaturu pro ženské publikum. Hororový podtón, fantastické prvky a vidina ne moc šťastného konce může ale přilákat jakékoliv čtenáře, bez ohledu na věk i pohlaví. Autorka svůj svět staví pomalu, ale buduje ho pečlivě, takže bude určitě zajímavé pozorovat, jak se bude vyvíjet dál.

Jmenovala se Harleen Quinzel a pracovala jako psychiatrička. Pak se ale zamilovala...

Harley Quinn momentálně na Jokera silně zanevřela a stala se královnou Coney Islandu. Vybudovala si nejen slušné zázemí, ale obklopila se i stejně smýšlející partou podivných a bláznivých individuí. Svůj volný čas tráví s kámoškou Poison Ivy, hraje v divadle nebo jezdí na bruslích. Její idylka ale netrvá jako obvykle dlouho. Harley je totiž magnet na potíže všeho druhu. A když její domov začne ohrožovat tlupa nemrtvých zombie, vytáhne starou dobrou palici a vrhne se znovu do boje.


Umřít s úsměvem patří mezi startovací komiksy z nového projektu Znovuzrození hrdinů DC. Oproti Sebevražednému oddílu, kde byl představen tým plný těch nejhorších z nejhorších, tak Umřít s úsměvem se věnuje asi nejvýraznějšímu členu týmu a to šílené, ale oblíbené Jokerovy společnici Harley Quinn.

Harley se v tomto komiksu dostává do klasické situace, kdy se na scéně objeví nějaký problém a ona ho svým vlastním praštěným způsobem začne řešit. Není tedy nouze o spoustu akce, vyhrocených scén nebo lehce přehnaného humoru, který ale nesedne každému čtenáři. V komiksech s Harley Quinn ale nikdy nešlo moc o dějovou stránku, spíše o hlavní hrdinku. Příběhy nejsou nikdy moc originální, spíše průměrné, často bez logiky. V Umřít s úsměvem se Harley dostává do střetu se zombie, bojuje s obrovským robotem nebo si založí punkovou kapelu.


Všechny příběhy má na starost stejný tým, který píše Harley z řady New 52. V českém překladu zatím vyšly první tři (Šílená odměna, Výpadek a Láska na první ránu) a výrazný rozdíl mezi nimi nenajdete. Návaznost na důležitou událost týkající se "znovuzrození" budete hledat marně a vystupují zde naprosto stejné postavy. Navíc bez znalosti zmíněných tří dílů mohou někteří čtenáři trochu tápat. Umřít s úsměvem totiž nepředstavuje příběh Harley od úplného začátku. Pár náznaků a vzpomínek autoři do komiksu zakomponovali, ale valnou většinu navazují na rozjetou sérii.

Po grafické stránce je komiks hodně pestrý a střídá se hned několik ilustrátorů. Nejpovedenější je co se týče detailů v punkovém příběhu Žer do rytmu, žer! od Johna Timmse. Samotná Harley pak trochu změnila image a místo černočervené kombinace vlasů zde razí oblíbenou filmovou růžovomodrou variantu. Celkově vychází Umřít s úsměvem jako slušný průměr, který ničím nepřekvapí, na druhou stranu ale ani nenudí. Hlubší pointu nebo význam v žádném příběhu ale nenajdete, Harley Quinn je neřízená střela a v tomto duchu se nese celý komiks.


Nová série s Harley Quinn v hlavní roli dává svým čtenářům to, co je na této postavě baví. Ulítlé scény, velké množství bizaru, na sílu tlačící  humor a pestrobarevné akční scény kde občas lítá hlava nehlava. Umřít s úsměvem není inovativní komiks, ale pro pobavení je dostačující.

Harley Quinn se proslavila jako bláznivá psychiatrička, která se zamilovala do Jokera a kvůli němu byla schopná udělat naprosto cokoliv. Ve své sérii, která začala Šílenou odměnou a Výpadkem, kope Harley ale sama za sebe. A taky za své mazlíčky v podobě stáda psů, koček nebo věrných pomocníků a nejlepší kamarádky Poison Ivy.

Třetí Harley je hodně divoký mišmaš. Kromě samotných sešitů z hlavní série komiks obsahuje hned tři bonusy a ke skupině hlavních ilustrátorů se přidala i velká škála hostujících kreslířů. Hned v úvodu se Harley objevuje znovu v Arkhamu, kde se nechala dobrovolně zavřít. Zpětně se dovídáme proč se tak stalo a díky uvězněné Poison Ivy si Harley prožije i několik slušných halucinogenních chvil, které ztvárnili právě hostující ilustrátoři. 

Nakladatelství BBart a Crew spojily své síly a to v podobě Znovuzrození hrdinů DC. Unikátní projekt přináší příběhy vhodné pro úplné začátečníky, zároveň ale ukazuje všechny slavné DC hrdiny v tom nejlepším světle, ukazuje co je dělá vlastně slavnými. Černá sféra patří mezi první štafetu a přináší příběh plný šílenství a divoké akce.

Být šílený v této skupince je už téměř samozřejmost. Sebevražedný oddíl se skládá ze smrtících a duševně narušených jedinců, kteří ale dostali malou šanci se aspoň trochu vykoupit. Amanda Wallerová sestavila tým plný magorů, který koná špinavou práci pro lepší budoucnost lidstva. A jejich nová mise má jasný cíl - najít Černou sféru, kosmickou zbraň nepřítele. K tomu ale potřebují pomoc někoho dalšího.

Znovuzrození DC není kompletní restart. Všem hrdinů byla ale vymazána paměť a tak se spousta věcí změnila. V Černé sféře se ale tato událost neodráží, vypráví klasicky příběh mise, kde se zkomplikovalo všechno, co se dalo. Sebevražedný oddíl se tak věnuje svému úkolu, kosí jednoho nepřítele za druhým, hláškuje a čelí všem problémům. Po akční stránce je tak komiks narvaný k prasknutí. Pořád se tam střílí, kope, mlátí nebo něco vybuchuje. Hlubší pointu ale v sobě nemá.

Velkou pozornost dostává klasicky Harley a Deadshoot a překvapivě třeba i Bumerang nebo Flag. Sem tam se trochu zavzpomíná, ale víc se s charaktery postav moc nepracuje. Spíše se sází na lehce nevkusné hlášky a situace, které se snaží být zábavné a cool, ale často jsou spíše nudné a nezáživné. Příběhu samotnému není nic moc vytknout. Klasická zápletka s jasným cílem, kde sem tam někdo dostane po kebuli a sem tam to i někdo nezvládne. 

Nejzajímavější pak na komiksu není samotná mise, ale osobní složky jednotlivých členů týmu, které jsou na konci komiksu. Jsou v nich zobrazeny různé příběhy z minulosti a také se tu trochu víc pracuje s psychikou postav. Jako vždy se každému stalo něco, co ho změnilo - změnilo jejich pohled, uvažování i psychiku. A právě tyhle střípky nám přiblíží hned několik ilustrátorů. 

Černá sféra je komiks, který nepřináší nic nového. Jede si v klasickém a osvědčeném scénáři a sází na akční stránku příběhu. Oproti jiným komiksům točících se okolo Sebevražedného oddílu ničím nevyčnívá, takže pokud čtenáře baví tento styl, určitě si přijde na své. Pro start nové série by se ale rozhodně hodilo vybrat lepší příběh nebo více zapracovat na samotných charakterech. Návaznost na zmíněnou událost by taky neškodila, protože tím jak se Černá sféra uvedla, není ničím ojedinělé.

Jmenuje se Alisik, ale to už každý ví. Co ale každý neví, kdo Alisik je a proč se probudila v hrobě se svým jménem. S východem slunce mizí, ale upírka to není. Čím se Alisik stala a proč, na to musí teprve přijít. Stejně tak se musí naučit "žít" v tomto novém světě plném přízračných bytostí a kostlivců.


Podzim je první část čtyřdílné série Alisik, kterou vydalo nakladatelství Crew. Tento evropský komiks zaujme zprvu svou grafickou podobnou, která často připomíná dříve populární emo styl. K pochmurné až melancholické náladě potom nahrává i barevná orientace. Převládají tmavé barvy a protože se jedná o podzimní díl, téměř z každé strany dýchá lehký pesimismus a pochmurnost. Dobře to ale umocňuje hrdinčiny pocity, kdy se často cítí ztracená a osamělá.


Příběh Alisik je v prvním díle hodně úvodní. Postupně se seznamujeme s hlavní hrdinkou, která trpí ztrátou paměti, a poznáváme její svět i další protagonisty. Přes pochmurnější stylizaci se ale komiks snaží být odlehčený a sem tam se objeví milé vtípky, které si dělají srandu ze smrti nebo současné společnosti. Alisik ale řeší hlavně vážná témata a společně s vedlejšími postavami se zamýšlí nad životem, osudem nebo i láskou.


Kresba, která nejčastěji zachycuje venkovní prostředí pod hvězdnou oblohou, dodává komiksu správně melancholickou až mystickou atmosféru a protože se příběh točí okolo mrtvých, je jasné, že tímto směrem se ponese celá série. Samotná hrdinka je často taková rozporuplná. Ze svého života si nic nepamatuje a to, že se jmenuje Alisik, zjistí jen díky jménu na náhrobku. Díky ztrátě paměti a celkové situaci je Alisik často smutná, bez žádného cíle a chuti smířit se s tím, co ji osud nadělil. Jako mladá dívka toho mohla mít před sebou hodně a tohle postupné uvědomění je těžko stravitelné.

Kromě samotného hlavního příběhu jsou do každé kapitoly vloženy psané básně, zajímavá pravidla nebo i mezihry. Celkově je Alisik nenáročný, ale milý komiks, který je ve svém prvním díle takový velký úvod něčeho, co nás teprve čeká. Příběh má určitý potenciál, povedenou grafiku i dovede hravě zobrazit vážnou i veselou stránku. Především ta vážnější stránka je pěkně atmosférická, což umocňují celostránkové ilustrace plné stínů a hvězd.

Svět fantastiky nebo magického realismu je vždycky lákavý. O to víc, když se objeví někde, kde to není tak časté. Třeba ve Švédsku. Sobí hora představuje sbírku pozoruhodných a silně bizarních povídek, které zasahují nejen do fantazie, ale i do science fiction nebo severských pověstí.

Sobí hora je dílem švédské autorky Karin Tidbeckové, která některé povídky v původním jazyce vydala už v knize Kdo je Arvin Pekon?. Nově přidané povídky byly už psány přímo v angličtině nebo byly autorkou přeloženy. Společně tvoří sbírku, která dostala Cranfordovu cenu v sekci nejlepší fantasy debut a dostala se i mezi favority ve World Fantasy Award, což je takový opak ceny Hugo v žánru science-fiction. 

Jednotlivé povídky nejsou rozsáhlé, většina má okolo deseti stran, ale je v nich krásně zaznamenána hra se slovy. Často stačí málo, aby autor řekl to podstatné. Sobí hora se nese v duchu melancholie, podzimního počasí nebo i smutku a lehké deprese. Každá povídka je svým osobitým způsobem zvláštní, plná motivů, nadpřirozena a realistických popisů, které mohou ve čtenářích vyvolat pocity zmaru, odcizení, ale také nechuť, pobouření a zmatek. Ne jednou si člověk po dočtení povídky řekne, co vedlo autorku k sepsání tohoto příběhu? Co tím chtěla říci?

Severské podivno je čtenářsky lákavé, protože je hodně různorodé a téměř vždycky dokáže něčím překvapit nebo šokovat. Autorka v každé povídce dokazuje, že její fantazie je opravdu velká a nebojí se zacházet i do hrůzných a nechutných detailů a popisů. Některé povídky se často pohybují na hranici nevkusu, jsou popsány silně naturalisticky a zachycují převážně tu nepříjemnou stránku příběhu. Časově je těžké určit dobu, kdy se povídky odehrávají, stejně tak i po dějové stránce jsou často neurčité. Některé končí i otevřeně. Prvky nadpřirozena jsou do jednotlivých příběhů vloženy přirozeně a autorčin popis bývá lehce snový a tak trochu mimo naší realitu.

Sobí hora patří rozhodně mezi dost netradiční knihy a to nejen v daném žánru. I přes to, že některé povídky dokáží vyvolat krajně negativní reakce a pocity, jsou napsané takovým stylem, že vás nutí pokračovat ve čtení. S každým dalším slovem zažíváte zhnusení nebo jste třeba pobouřeni, ale pořád potřebujete vědět víc, znát konec. Karin Tidbecková napsala povídky, které je těžké někam zařadit, je těžké určit konec i začátek, ale svým pojetím do nich vkládá své osobní kouzlo.

Sobí hora obsahuje celkem třináct povídek, které reflektují autorčinu divokou představivost plnou podivných tvorů, hlubokých lesů a různorodých charakterů. Je to nevšední sbírka, která nemá předpoklad stát se bestsellerem, ale po dočtení ve vás něco zanechá. Severské podivno tak ukázalo, že má stále co nabídnout.

Záporáci vždycky vzbuzovali velkou pozornost. Nejen svými činy, ale často i svým charizmatem, pohledem na svět nebo pokřiveným osudem. Ne každý záporák byl ale vždycky zlý. Svět není černobílý a tak ani záporáci se nerodí s temnými myšlenkami, ani s touhou po ovládnutí světa. Třináct světových autorů proto spojilo síly a svým čtenářům připravili vlastní verze záporáckých příběhů.

S láskou tě nenávidím je antologie, která obsahuje třináct krátkých příběhů. Nejoblíbenější světoví autoři, kteří se ve své tvorbě zaměřují na žánr young adult, sepsali vlastní příběhy a verze z pohledu záporné postavy. Jejich příběhy jsou ale jiné, než jsou běžně známé. Hlavní téma jejich krátkých novel jim zadalo třináct zahraničních booktuberů, kteří se nebáli tradiční představy otočit o tři sta šedesát stupňů.

Českým čtenářům budou určitě povědomá jména jako Marissa Meyer, autorka Měsíčních kronik, Samantha Shannon se svým Kostičasem nebo třeba čím dál více populárnější Victoria Schwab, která se u nás proslavila sériemi Temnější tvář magie nebo Divoká píseň. A pokud patříte mezi čtenáře, kteří hojně hledají knižní inspiraci na populárním youtube, tak vám budou známá i jména zmíněných booktuberů.

Na povídkových knihách je dobré to, že v nich autoři mohou ukázat, jak moc si dokáží pohrát s malým prostorem. Napsat knihu o pěti set stranách tak kolikrát může být lehčí, než povídku na dvacet stran. A v této knize je to určitě patrné, především na kvalitě jednotlivých povídek. Ne o každé se totiž dá s klidným svědomím říci, že je povedená. Každý autor dostal různé zadání, které mohl pojat jak chtěl. Na konci každé povídky je pak vyjádření booktubera, který téma zadal. V těchto krátkých textech pak daný booktuber rozebírá autorovu povídku nebo sám přispěje něčím svým k tématice záporáků. 

Mezi nejpovedenější povídky patří určitě příspěvek Victorie Schwab. U této spisovatelky je v každé knize patrné, jak se její styl vybrušuje a přibírá na kvalitě. Ve svém příběhu postavila do hlavní role samotnou Smrt, která se vydala pro svou novou oběť. Povídka Umíráček v sobě nese správnou dávku melancholie a smutku, kterou pak silně umocní i nejpovedenější booktuberský komentář v podobě dopisu adresovaný Smrti.

Další povedená povídka je i Krev Immuriv, od Renéé Ahdieh. Příběh je jednoduchý, ale co se autorce povedlo je zobrazení svého světa kde vládnou ženy a z mužů jsou pouze poskoci. Nezklamala ani Marissa Meyer, která už ve své sérii Měsíční kroniky ukázala, že je mistryně nejen rozsáhlých příběhů, ale i krátkých povídek. A stejně jako ve své hlavní tvorbě i tady se inspirovala pohádkovým motivem, tentokrát Malou mořskou vílou.

Jména Adam Silvera nebo Andrew Smith budou asi pro většinu neznámá, protože se ani jeden autor zatím nedočkal českého překladu, ale jejich povídky jsou hodně svěží a zábavné. Oba autoři navíc přišli s vlastní podobou záporáka a to v podobě dealerky prodávají paměťové drogy nebo psychopatického teenagera, který zabíjí pomocí svých přání.


Další povídky, které jsou v knize k nalezení, už patří spíše k horšímu průměru. Celkový námět knihy je vybraný správně, ale ne každému se hodil. Většina příběhů se totiž setkává s plytkostí a nevyužitým potenciálem, kdy se autor zaměřuje na jednu určitou věc, ale vůbec nevyvíjí a nepředstaví charakter své záporné postavy. Booktubeři pak se svým tématem a komentářem celému konceptu knihy moc nepomohli. Kromě pár výjimek se jednalo o zbytečné a nudné texty, které se snažily tvářit rádoby vtipně, ale bohužel takové nebyly.

S láskou tě nenávidím je zajímavá sbírka příběhů s povedeným mixem autorů, ale už s méně kvalitním obsahem. Zmíněné povídky jsou opravdu dobré a zasloužily by si delší text, u některých si ale nebudete pamatovat jméno hrdiny chvíli po dočtení a to je chyba. Navíc je občas sporné, zda autor dodržel dané téma a námět, ale to už je hodně subjektivní pohled. Kniha v sobě měla velký potenciál a přišla i s dobrým základem, bohužel se ho ale někteří autoři nedovedli chytit a tuto sbírku tak nejvíce ocení fanoušci jednotlivých autorů.

Princezna Lia žije v zemi, kde tradice mají velkou roli. Jedním takovým zvykem jsou například dohodnuté svazky mezi královstvími. Lia ale není nadšená a je jí proti srsti svázat svůj život s cizím člověkem kvůli politickému spojenectví. Společně se svou služebnou tak v den své svatby uteče a rozhodne se najít nový život na venkově, daleko od svých rodičů a povinností. Život na vesnici ale není nic lehkého. Lia se musí naučit pracovat rukama, musí poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Třeba přátelství se dvěma záhadnými cizinci.

Falešný polibek je úvodní díl trilogie Kroniky pozůstalých. Mary E. Pearsonová je autorka již několika knih a být spisovatelkou na plný úvazek chtěla už odmala. Svým čtenářům představuje nejen magický svět, ale především místo, kde hraje velkou roli faleš, mocenské boje nebo tajemství. A v samotném centru tohoto dění je princezna na útěku, která má všeho plné zuby.

Kniha je vyprávěna v první osobě, vypravěčem ale není pouze Lia, ale další dva protagonisté - princ a zabiják. Čtenáři je tak jasné, s kým má Lia čest, jaký je smysl jejich činů a co od princezny chtějí. Jejich identita je ale pečlivě ukrytá a autorka si se svými čtenáři pěkně hraje téměř do poloviny knihy. Lia samotná má pak v příběhu největší prostor a sledujeme její pomalý přerod v uvědomělou hrdinku, která sice kašle na všechny tradice a pravidla, ale uvědomuje si i sílu svého postavení a co by mohla udělat pro budoucnost svého království.


Falešný polibek se dá rozdělit na dvě části. V té první se nejprve seznamujeme s celým světem, který Pearsonová vymyslela. Poznáváme jak to chodí v Lienině rodině, jaké vztahy panují mezi otcem a matkou a jaké komplikace nastanou, když dědička trůnu v sobě nedokáže probudit svůj dar. Následující útěk a sžívání se s vesnickými zvyky pak jen odhaluje autorčin svět, který sice není propracovaný do nejmenších podrobností, i přes to tu ale lze najít prvky komplexnosti. Každé království má svou vlastní historii, náboženství i zvyky. Některá žijí v ústraní, některá ale vedou mezi sebou dlouhotrvající boj o moc.

Druhá část knihy se nese v duchu putování, větší akce a napětí. Příběh se posouvá více dopředu a pokud byla první polovina víceméně poklidná a seznamující, druhá polovina je naopak napínavá, hodně emocionální a čtenář má hlavně pocit, že se konečně kniha někam ubírá. Odhalujeme spoustu zajímavostí a hlavně se hrdinové začínají výrazně projevovat. Ono není na škodu své čtenáře se vším seznámit a pomalu ho naladit na celý příběh, poklidnější polovina knihy ale často spadala do nudy a zbytečně zdlouhavějšího popisu.


Mary E. Pearsonová svůj svět buduje pomalu a zlehka. V první polovině knihy čtenáře nejprve se vším seznámí a tak trochu si zahraje s naší pozorností při odhalení, kdo je vlastně ten princ a kdo vrah. Druhá polovina je pak o poznání lepší, zajímavější na budování vztahů a celkové situace. Falešný polibek se tak řadí k nenáročné četbě, ale rozhodně k té lepší. Kniha má své nedostatky a sem tam se objeví i nějaká nelogická věc nebo i nudná pasáž. Pokud čtenář dokáže přimhouřit oko, dostane se mu docela osvěžující příběh, který dobře pracuje s napětím, a překvapivě představuje i zajímavé charaktery u kterých člověk nemá pocit, že spolkli všechnu naivitu světa.

Člověk dosáhl už téměř všeho. Dotkl se hvězd, našel nový život, našel nová neobjevená místa. Ne vždy ho ale vítali s otevřenou náručí. Z tohoto důvodu vznikla Koloniální unie, která měla za úkol chránit nejen lidstvo, ale i celou planetu Zemi. Všechno fungovalo dokonale, vyřešil se problém s přelidněním i kolonizováním planet. Po čase si ale lidstvo uvědomilo, že už má všeho dost.


Konec všech věcí je v pořadí již šestý díl série Koloniální války. Zda se jedná o díl poslední, ukáže teprve budoucnost, John Scalzi ale přivedl ke světu poutavou a dobrodružnou sci-fi sérii o době, kdy lidé objevují tajemná místa v hlubinách vesmíru. Kolonizování a objevování nových ras ale není věc jednoduchá. Spíše naopak. Nese se v duchu války a teroru. Konec všech věcí je soubor několika na sebe navazujících povídek, v jejichž středu ale stojí jedna zásadní věc - nekonečný spor mezi Zemí a Koloniální unií. Spor, který může všechny dovést k úplnému konci všeho.

Uběhlo pět let. Major, která si nově říká Motoko Aramaki, se stala bezpečnostním důstojníkem. Ve své práci bojuje s hackery, průmyslovými špiony nebo vrahy. Díky svým novým schopnostem je ale boj proti tomuto druhu zla hračkou. Motoko dovede přenést svou vlastní mysl do těla jiných kyborgů a je jedno, na kterém místě na zemi jsou. Bohužel i její síly mají hranice a v ukrytých hlubinách moderní technologie se ukrývá nový nepřítel - nová umělá ingeligence, která může ohrozit nejen samotnou Motoko, ale i celý svět.


Ghost in the Shell 2: Man-Machine interface je pokračování kultovní mangy, kterou v minulém roce začalo vydávat nakladatelství Crew. První díl byl oproti klasické manze hodně odlišný. Důvodem je nejen to, že se jedná o dvacet let starou záležitost, ale celkově o pojetí příběhu a prostředí. Ghost in the Shell je rozhodně originální, ale zároveň i značně komplikovaná manga, ve které se často hraje na filozofickou strunu. Pokračování se v tomto směru posouvá o několik kroků dál.

Pokračování slavné mangy je jiné a čtenář na to dostane upozornění již v počátku od samotného autora. Donutí vás zapomenout na všechno, především na všechny hlavní i vedlejší postavy z první části a veškerou pozornost věnuje pouze Motoko a jejím několika kybernetickým podobám. Samotná hlavní zápletka se tou z první mangy hodně inspiruje, jen v této části dosáhla globálního rozsahu. Čím se tento díl ale liší nejvíce je místo dění. Převážná většina mangy se neodehrává v naší realitě, ale v kyberprostoru, kde se Motoko věnuje svému případu a vyšetřuje.


Ghost in the Shell sérii píše i kreslí Masamune Shirow. Kromě samotného příběhu je i tento díl doplněn o celou řadu autorových rušivých poznámek, které jsou na každé třetí straně. Ano, tyto doplňující poznámky jsou zajímavé, protože autor vysvětluje různé použité technologie, pojmy a občas i vysvětluje, proč jak který panel nakreslil tak, jak ho nakreslil, ale zasadit to přímo do příběhu nemusí každému čtenáři vyhovovat. Nezměnil se ale jen příběh, ale i samotná kresba. Barevné části, které v minulém svazku byly jen krátce na začátku každé kapitoly, teď téměř dominují a často se tu střídá dvojrozměrné a trojrozměrné zobrazení.

Co je největším problémem Man-Machine interface je naprostá nepřehlednost v ději. Samotná zápletka je jednoduchá, ale její celkové zpracování je už hodně diskutabilní. Motoko mění svou identitu a to hned několikrát v každé kapitole. Prostředí kyberprostoru, které zpočátku vypadalo lákavě, se mění v pouhé dialogy mezi Motoko a jejími virtuálními poskoky. Příběh často postrádá logiku, občas je nutné vracet se k ději a pokud dialogy nejsou nudné, tak jsou dětinské a hloupé. Autor skáče z jednoho prostředí do druhého a i když víte, v čem (asi) tkví hlavní bod celého příběhu, často zde vyvstanou otázky proč se děje to, co se děje a zda je v tom ukrytý určitý význam.


Ghost in the Shell 2 je bohužel jiné pokračování, než by jsme asi čekali. Autor se snažil jít trochu jinou cestou, posunout svou myšlenku na další úroveň, ale to se mu nepodařilo. Tady převládá chaos a to, čím byl první svazek výjimečný, ztrácí svou sílu. Místo akce a smysluplného vývoje děje dostaly hlavní roli nezáživné a nekonečné dialogy. To jediné, co posouvá tuto mangu výš a dělá z ní alespoň průměrnou četbu, je její grafické zpracování a velký důraz na detail.

Uběhli čtyři měsíce, svět byl zachráněn a vše se vrátilo do starých kolejí. Aspoň na první pohled to tak vypadá. Realita je ale trochu jiná. Lila našla své útočiště na moři a jako člen posádky se stala jejich nejlepším zlodějem. Praxi na to má dostatečnou. Ve chvílích odpočinku pak nechává kapitána, aby ji učil základy magie a společně objevují jaké hranice má její nově objevená moc.

Na pevnině se mezitím konají velké přípravy. V Londýně se budou konat tradiční kouzelnické hry, kterých se účastní mnoho významných rodů. Princ Rhy se naplno věnuje přípravě, která mu nejen upevňuje postavení mezi svými poddanými, ale zároveň mu pomáhá zapomenout na to, co se stalo mezi ním a jeho adoptovaným bratrem Kellem. Minulost se ale nedá jen tak zahodit, každý musí čelit následkům svého jednání a Kell si společně s Rhyem ponesou znamení svých činů do konce života.


Setkání stínů je druhý díl fantasy trilogie od americké autorky V. E Schwab (známé také jako Victoria Schwab), která ve svém příběhu pokračuje čtyři měsíce od událostí z prvního dílu Temnější tvář magie. Celá kniha se dělí na dvě části. V první polovině se autorka zaměřuje na tři hlavní protagonisty, na jejich posun v ději a jak je ovlivnili události z prvního dílu. Druhá půlka knihy je pak o něco živější, protože se dostáváme k samotným hrám.

Victoria Schwab je tak trochu známá, že ve svých sériích rozehrává zajímavá a originální témata. Jejich samotné uchopení a vývoj je už o něco horší, ale pořád se jedná o ty lepší příběhy, které spadají do young adult fantasy. O Setkání stínů se nedá hovořit, že je to horší pokračování, ale zase je těžké o této knize říci, že by byla lepší. První část knihy se převážně věnuje vývoji hlavních protagonistů, zaměřuje se na jejich duševní stránku, vyrovnávání se s minulostí a hledání východiska. Po této stránce je kniha dobře propracovaná, zachází do hloubky a posouvá své postavy přirozeně kupředu. Autorce se skvěle podařilo zobrazit vnitřní rozepře Kella i Rhya, kdy každý z nich bojuje za toho druhého a zároveň i sami za sebe.

Velmi rozporuplné jsou pak části, které vypráví Lila. Důvodem je především velká změna v chování a myšlení ženské hrdinky. Lila z prvního dílu je naprosto jiná než Lila v tom druhém. Její nově objevená moc v ní probouzí lehkovážnou a až přehnaně sebevědomou mladou dívku, která přestává vidět hranice a jde si umanutě za svým cílem. Po dějové stránce je pak tato část slabší, neposouvá se moc kupředu a do popředí se dostávají dialogy než situační scény.


Druhá půlka knihy je velice odlišná od té první. Pozornost je více zaměřena na akci a napětí a taky na magii. Máme tu kouzelnický turnaj, který můžeme sledovat prostřednictvím několika postav a na pozadí celého příběhu se začne rozehrávat něco nového a temného. Kouzelnický turnaj sice není nic originálního, ale Victoria Schwab to pojala po svém a to zdařile. Jen je opravdu škoda, že neumí dějovou stránku podat tak dobře, jako to umí u vykreslování postav. Nejvíce je to patrné v bojových scénách, které jsou buď nedotažené a nepřehledné nebo zbytečně urychlené.

Setkání stínů je důstojným pokračováním, které ale v závěru mohlo být mnohem lepší. První polovina by potřebovala zbavit rozvleklých popisů a občas i pomalého tempa. Na druhou stranu to pomalé vyprávění pomáhá dobře budovat pochmurnou atmosféru příběhu, ale každému čtenáři tento způsob nemusí vyhovovat. Autorčina síla tkví především v postavách, kterým sice trochu krutě ale přirozeně míchá osudem. I tady ale máme výjimku a to v podobě Lily, která se ke konci knihy stávala až nesnesitelnou a sebestřednou.


Vedlejší dějová linka, která se v závěru propojí s hlavním příběhem, je už takový bonus navíc. Celá tato část se do celkového konceptu knihy moc nehodí a často budila dojem zbytečné vaty. Série by klidně mohla skončit tímto dílem, kdyby se na konci nestal menší, lehce vynucený zvrat. Protože se ale jedná o trilogii, tak se důležitost celého vedlejšího příběhu ukáže až v závěrečném díle.