Spisovatele George R. R. Martina si prakticky každý spojí s fantasy sérií Píseň ledu a ohně. Martin ve svém repertoáru má ale mnohem více a netočí se jen kolem jednoho žánru. Právě ve svých počátcích tíhnul tento uznávaný a zároveň zatracovaný spisovatel ke klasickému sci-fi žánru a k samotnému psaní ho dovedlo čtení komiksů. O tom a mnohem více vypráví sborník Snové písně. 

Snové písně se skládají z pěti částí, ve kterých se autor věnuje určitému období svého života. V úvodu každé Martin vypráví o svých zkušenostech - jak se stal velkým fanouškem DC komiksů, která sci-fi série ho přivedla k tomuto žánru a jak to má vlastně se samotným Tolkienem. Martin zachází i do osobních částí, povídá o svém studiu i láskách, úspěších i ztrátách. O své vášni, o psaní nebo i o tom, jak je těžké se uživit jako spisovatel. 

"Ve fantasy je něco starého a pravdivého, co promlouvá k čemusi ukrytému hluboko v nás, k dítěti, jež snilo o tom, že jednou bude lovit v nočních lesích a hodovat v síních v dutých kopcích, že najde lásku, která vydrží navždy, nejspíš někde jižně od země Oz a severně od Šangri-La.

Ať si nechají ten svůj ráj. Až zemřu, raději bych přišel do Středozemě."

Kromě biografických prvků najdeme v těchto částech i povídání o vzniku samotných povídek. Martin píše o procesu psaní, jak těžké bylo dostat povídku k široké veřejnosti a jak se zprvu zaškatulkoval jako autor sci-fi povídek. K samotné Písni ledu a ohně se totiž dostal mnohem později. Celkově Martin rád střídal žánry, používal hororové prvky a často se nechával něčím inspirovat. Inspiroval se komiksovou tvorbou, byl obrovským fanouškem tzv. zlatého věku science fiction a inspiroval ho i sám život. Všechny tyhle aspekty pak pomáhaly budovat Martinův styl psaní a schopnost plasticky zobrazit nejrůznější škálu výrazných charakterů.

"Naproti tomu "Osamění", to byla spíš otevřená rána než povídka, bolelo ji psát, bolelo ji číst. Byl to v mém psaní zásadní zlom. Starší věci mi vzešly výhradně z hlavy, ale tahle šla taky ze srdce a z koulí. Byla to vůbec první povídka, ze které jsem si připadal naprosto zranitelný, první, kvůli které jsem se ptal sám sebe: "Opravdu chci lidi nechat, aby si tohle přečetli?""

Sborník se skládá ze dvaceti dvou povídek, jejichž kvalita je různá, ale značně stoupající. V těch prvních se autor teprve hledal, postupný počet přibývajících literárních cen byl ale značným důkazem toho, jak se Martinova tvorba vyvíjela. Objevuje se často melancholie, pocity osamění nebo symbolika. A i když se autor stal slavným díky tisíci stránkové sáze, tak i v těchto krátkých povídkách ukazuje čisté řemeslo a nádhernou práci se slovy. Především jeho hravost s příběhem a samotnými charaktery je obdivuhodná a už v prvních povídkách je znatelné, na co měl Martin největší talent.

Snové písně obsahují nejrůznější autorovu tvorbu, která ale není kompletně neznámá. Několik povídek již vyšlo jako součást jiné sbírky nebo se dočkali i samostatného ilustrovaného vydání. Mezi nejznámější patří zimní pohádka Ledový drak, oceňovaná Píseň pro Lyu, Netopýři, které čeká seriálová verze nebo hororoví Písečníci.


První svazek rozsáhlého sborníku Snové písně je různorodou směsicí sci-fi, fantasy a hororu. Krásně zobrazuje autorův postupný vývoj, smysl pro detail nebo talent na krátké, ale pozoruhodné příběhy. Velkým přínosem knihy jsou pak autorovy autobiografické části, které zachycují nejen jeho životní osudy a zkušenosti, ale i názory a postoje. Příznivci Písně ledu a ohně budou určitě nejednou překvapeni, jak Martin dokáže bravurně vykreslit děj i charakter na tak malém prostoru. Ale v tom je síla slov, stačí jich občas málo a řeknou hodně. Snové písně jsou tak vstupní bránou nejen pro Martinovy čtenáře, ale i pro ty, kteří chtějí do fantastického žánru nahlédnout hlouběji a něco se i naučit.