Spousta čtenářů se s ní často setkává. Čtecí krize. Osobně bych neřekla, že jsem někdy čtecí krizi měla, čtu pořád. Někdy více, někdy méně, ale pořád. Od začátku roku se ale potýkám s problémem číst klasickou beletrii. Přijde mi totiž, že nečtu nic pořádného, nic přínosného, nic originálního. Nehltám jednu stránku za druhou. Nedostavuje se u mě ten wau moment, kdy si doslova sednu na zadek z toho, co ten autor zase vymyslel. 

A tak jsem se ještě víc uvrtala do mangy, kterou čtu už několik let, ale nikdy jsem to moc veřejně neventilovala. Teď je to naopak. Můj instagram účet se plní fotkami s doporučeními, má instastories jsou často plná citátů z anime, která sleduji. A taky více kreslím a ráda doporučuji ostatním, co by mohli číst. V českém jazyce toho sice tolik nevychází, ale protože nemám problém číst mangy v angličtině, čtu v tomto jazyce. A je to super pocit, nebýt tak omezená. Mít tu možnost zkusit něco jiného a hlavně objevit něco pořádného. Třeba Berserka, manga kterou se snažím (nenápadně) protlačit (vnutit) mezi české čtenáře.

Na klasickou beletrii jsem ale nezanevřela, čtu ji stále. Jen si ale více vybírám, co budu číst. Nehrnu se do všeho, co kde vychází a je okolo toho hype. Radši si počkám na první reakce čtenářů, protože ne každý bestseller je fakt bomba. Chci totiž opravdové příběhy, které mě nejen pobaví, ale něco mi dají. Ukážou mi něco nového nebo mi připomenou něco, na co je dobré nezapomenout. Chci postavy, za které bych klidně i dýchala. Chci aby mi srdce divoce bušilo, když čtu o tom, jak bojují za své sny a cíle. A to bohužel nenajdu v každé knize.

V tomto hektickém světě je důležité umět si organizovat čas a věnovat se nejen tomu, co je důležité, ale i tomu, co nás baví. Umět si odpočinout, vypnout hlavu. V poslední době vidím na sobě i svém okolí, že právě tohle moc neumíme. A proto nechci číst každou young adult fantasy, která vyjde. Proč? Vychází toho tolik, že bych musela přestat spát, abych to stihla všechno přečíst. Když čtu moc rychle, tak si pak z knihy za měsíc skoro nic nepamatuji. A to není správné. Proto si pečlivě vybírám a radši toho přečtu méně než své okolí. A zkouším nové věci. Třeba čtení mangy v angličtině.

A jak to máte vy? Padne na vás občas čtecí krize? Jak s ní bojujete? 

Je únor a možná je už trochu pozdě sepisovat čím byl rok 2017 výjimečný. Ale zase, proč ne? Menší rekapitulace není nikdy na škodu. Uvědomit si, co bylo to dobré a co špatné, jaké úspěchy a neúspěchy mě potkaly a na co budu ráda vzpomínat. A rozhodně nemyslím jen ty knižní "věci". Sepsala jsem tedy pár bodů o všem možném i nemožném, o všem dobrém i o tom špatném. Naštěstí to dobré převažuje.

- přečetla jsem 110 knih a komiksů
- v lednu jsem po dlouhé době navštívila nakladatelství Host, jejich nová redakce je prostě awwww
- byla jsem už počtvrté na knižní veletrhu v Praze a potřetí na Whoconu v Brně
- zamilovala jsem se do seriálu Stranger Things
- navštívila jsem pár koncertů - božské The Kills, Lanu del Rey, Naked and the Famous, Tatabojs, Lake Malawi, J!Scream
- viděla jsem naživo spisovatele Patricka Nesse
- stala jsem se ambasadorem knižního festivalu Humbook a naprosto si ho celý užila
- po třech letech, kdy jsem dokončila vysokou, jsem se hecla a přihlásila se na další, udělala jsem přijímačky bez učení a zvládla jsem první semestr (a to s prací na plný úvazek a tunou čtení a jiných koníčků)
- naprosto jsem propadla zábavním parkům, takže jsem v létě a na podzim navštívila německý Heide Park a Phatasialand
- poprvé jsem byla v Berlíně, podruhé v Krakově a potřetí ve Vídni
- objevila jsem kouzlo hygge a běhání
- začala jsem zase malovat
- poznala jsem novou spřízněnou duši
- byla jsem na knižním srazu, kde bylo snad padesát lidí, ale jako poloviční introvert se bavila tak se čtyřma XD
- také jsem byla několikrát v zoologické zahradě, v Brně, Olomouci, ve Zlíně a Praze a hrozně ráda bych si domů vzala tak půlku té zvěře xD
- u poslední řady Game of Thrones jsem dostala tak dvacet infarktů (minimálně)
- oslavila jsem narozeniny ve společnosti deskových her, šíleného smíchu a té nejlepší společnosti
- viděla jsem tolik dobrých filmů v kině, třeba pokračování Trainspottingu je naprosto boží, o novým Blade Runneru ani nemluvím, šla jsem na něj třikrát xD
- poznala jsem také českého spisovatele Pavla Bareše a jeho Projekt Kronos si prostě musíte přečíst!
- konečně jsem pochopila, co lidi baví na Ladislavovi Ziburovi
- skoro jsem se vyprdla na geocatching (teď o víkendu jsem ale byla "lovit" a už mám zase náladu)
- během dvou týdnů v prosinci jsem zvládla jít třikrát do kina na The Last Jedi (s různými lidmi, ve třech různých kinech a městech)
- moje skříň se obohatila o další trička Star Wars, kuchyň o nové nádobí SW, knihovna o filmové průvodce SW,...
- okusila jsem, co to je pracovní odmítnutí
- pár nocí jsem proplakala nad ztrátou Chestera Benningtona, který byl pro mě na základní a střední škole takovou hudební modlou
- potkala jsem spoustu super nových lidí a ještě častěji jsem vídala ty, které mám ráda
- vždycky jsem to tak měla, ale loni to na mě tak nějak více dolehlo... zkrátka si čím dál více uvědomuji, jak jsou pro mě přátelé důležití a jak je okolní svět občas velkým strašákem, plný negativismu a předsudků, takže díky za mou osobní bublinu a za všechny, kteří v ní jsou se mnou

A jaký byl rok 2017 pro vás? Co se vám povedlo? Která událost se vám zaryla do kůže?

Podzim je v plném proudu a já čekám, kdy spadnu pod tíhou těch nových knih, které se objevily na trhu. A to můžu být ráda, že nečtu opravdu všechno. Od září vyšla obrovská spousta zajímavých a očekávaných titulů a my knihomolové se můžeme zbláznit, protože samozřejmě potřebujeme číst všechno. A co jsem stihla zatím přečíst? Třeba nového Sandersona, páté pokračování Ságy, druhý díl Jiskry v popelu, Hildu  nebo Chuligána. Kdo marně toužil po znovuvydání Elantris, tak šup do knihkupectví, kniha je už venku a je skvělá jako jiné Sandersonovy knihy. Za zmínku stojí i omalovánky Chucka Palahniuka nebo povídka George R. R. Martina Sídlo červa.

A co čtu teď? Podle Goodreads mám rozečteno deset knih, aktivně se ale věnuji Ilustrovanému muži (a zatím je to super mňamka) nebo novému dílu od Samanthy Shannon - A zrodí se píseň (tohle je zatím boží od první stránky). Také jsem chytla po českém autorovi a rozečetla prvotinu Pavla Bareše Projekt Kronos. A překvapivě (překvapivě proto, že skoro nečtu českou tvorbu) je to vážně skvělé. Jsem asi v půlce, tak mě zajímá, jak to bude pokračovat.


Podzim patří k mému oblíbenému období, příroda se barví, venku je mlha a lehce pochmurno. Je to ale také období, kdy jsem více antisociální než sociální. I když s nástupem do školy se to kapku změnilo. Ano, kdo to ještě neví, tak jsem se k práci rozhodla studovat další vysokou školu a moc tě to zatím baví. Mám sice teď méně času na své koníčky, ale předměty a úkoly jsou zajímavé a beru to hlavně jako rozšíření svých znalostí.

V září a říjnu jsem stihla i párkrát kino. Pokračování Kingsmana bylo dobré, ale na mě tam bylo málo vtipu a moc se kopírovala předloha jedničky. Naopak druhý díl Blade Runnera byl tak skvělý, že jdu za týden už potřetí. Fakt pecka. V září jsem také stihla poprvé navštívit pražskou zoo, strávit víkend v Berlíně a říjen jsem ukončila halloweensky laděným zábavným parkem v Německu. Snad se brzo dokopu k fotoreportu. Říjen ale nebyl jen o horských dráhách, ale hlavně o Humbooku. Kdo na Humbooku nebyl, jakoby nežil. Byla jsem na této akci poprvé, pomáhala jsem jako ambasador a moc jsem si to užila. A to i přes to, že pozvaní autoři nepatřili k těm, které čtu. Potkala jsem milion lidí, trilion blogerů nebo booktuberů, dostala otravu čokoládou a hlavně jsem se bavila. A nejen o knihách. Takže díky všem!

Na Facebooku jsem slíbila neknižní fotoreport a tady je. Můj první výlet do zábavného parku a rozhodně ne poslední. V říjnu se určitě můžete těšit na fotky z Heide Parku, muhaha. V tomto článku ale můžete vidět park Phantasialand, který se nachází kousek od Kolína nad Rýnem v Německu.

Celý park se dělí na několik tématických částí, ze kterých mě asi nejvíce zaujala Čína a Divoký západ. Největším lákadlem pro mě samozřejmě byly horské dráhy, kterých je tu hned několik a to v různém provedení. Společně se svou kamarádkou jsme si vyzkoušely téměř všechno. Úplně dětské atrakce nebo projížďku po lodi jsme pak díky omezenému času vynechaly. Ono se to nezdá, ale i když jsme v parku byly od 9 od rána do 8 večer, všechno se stihnout nedalo. Důvodem byly hlavně dlouhé čekačky, kdy nejdelší byla rozhodně na vodní atrakci (čekaly jsme cca asi hodinu).

Pokud máte alespoň trochu rádi adrenalinové akce, navštivte zábavný park. Byla jsem poprvé a jsem nadšená. Ano, bála jsem se, prakticky vždycky před každou atrakcí, ale v závěru jsem pak zjistila, že nebylo vlastně proč se bát. Až na jednu výjimku -  atrakce zvaná Talocan, připomínající dlouhou lavici, kdy se otáčíte dokola vzhůru nohama (jak prasátka na rožni). To bylo i na mě moc. Za to horská dráha Black Mamba, kdy určitou část jedete právě vzhůru nohama, tak ta byla boží.

To si tak fotím knihomolské fotky na instagram a dost často se mi stává, že se mi do toho nachomýtne i má kočka Daenerys. A byl to asi osud, který nás spojil dohromady, protože Dany miluje knihy. Miluje ňufat je, ležet na nich, kousat je, očuchávat je apod. Pokud mě máte přidanou na instagramu, tak určitě víte, že fotky Dany a nějaké knihy jsou tam často. A tyhle nové jsou tak cute, že je škoda je nezveřejnit. 

Dneska tu pro vás mám kapku neknižní mini článek. Je to týden, co se mi splnil jeden velký/malý sen. Velký v tom, že se jednalo o živé vystoupení jedné z mých nejoblíbenějších kapel a malý v tom, že to byl "jen" koncert v klubu. Ale i po týdnu jsem plná nadšení, plná energie a radosti. 

The Kills poslouchám asi osm let a až do minulého úterý jsem neměla možnost je vidět zpívat naživo. Jezdím ráda na koncerty a hudební festivaly, ale tahle kapela mi pořád unikala. Měla jsem tedy velké očekávání a dostala jsem mnohem mnohem více.

Miluju dlouhé a nekonečné čekání před klubem nebo halou. Nikdy nevíte, koho třeba potkáte a já potkala božskou Alison (a mám s ní fotku heč). Díky dlouhému čekání jsem poznala i pár zajímavých lidí a měla jsem snad to nejlepší možné místo na světě. První řadu, pěkně uprostřed, krásný výhled na Alison i Jamieho. A to místo pro ně bylo asi jako magnet, protože pořád se pohybovali na dosah mé ruky a ruky dalších fanoušků. Hráli skvěle (i přes občasné blbé ozvučení), byli plní živoucí energie a nespoutané chemie.

Byla jsem na několika koncertech a tohle je jeden z těch, na který budu dlouho myslet. Poslouchání The Kills se pro mě navždy změnilo a mě se splnil jeden z mých malých snů.