Alice Howladová žije velice pestrý život. Živí se jako univerzitní profesorka na Harwardu, díky své profesi cestuje po celém světě, má stejně úspěšného manžela a její dospělé děti se k ní pravidelně vrací. Ve svém oboru - kognitivní psychologie - je Alice vyhlášená, získala několik ocenění a její studenti si váží její píle a stává se pro ně vzorem.

Když je Alice padesát, začne si všímat podivných věcí. Začíná zapomínat. Nejdříve jen drobnosti, sem tam slovíčka, místa setkání. Když si ale zajde zaběhat  na své oblíbené místo a zapomene, kde vlastně je, rozhodne se to řešit s odborníky. V jejích padesáti letech je jí pak diagnostikována časná forma Alzheimerovy choroby. Jedná se o nevyléčitelnou nemoc, kterou jsou postiženi lidé okolo osmdesátého věku, jsou tu ale výjimky. Jako například Alice.

Pořád jsem to já je silný příběh ženy, která celý svůj život vsadila na svou chytrost, lásku k vědě a touze učit. Učit o poznání, schopnosti chápat, rozumět a získávat nové poznatky. Nikdo by tak nehádal, že ji postihne nemoc, která tohle všechno zničí. Zničí všechny její vzpomínky, zahodí všechno, co se kdy naučila, začne ztrácet orientaci a to nejhorší, přestane poznávat svou vlastní rodinu.

Postava Alice se v průběhu děje změnila. Nejdřív svou nemoc popírala, nechtěla věřit, že by ji mohla mít. Byla zmatená a nešťastná, že jí zradil vlastní mozek. Už nemohla plánovat co bude za měsíc, za rok, musela začít žít přítomností. Užívat si maličkostí a dát do popředí obyčejné věci. Naštěstí měla okolo sebe milujícího manžela a děti, které stáli po jejím boku i když měli už vlastní život.

Stejně jako rakovina, tak i tato nemoc je pro mnohé velice citlivé téma. Jedná se o velice kruté onemocnění, kdy člověk začne ztrácet to nejcennější - vzpomínky, své blízké a sám sebe. Nemocný se tak stává bezmocný, odkázaný na pomoci ostatních a je uvězněný ve své vlastní hlavě. V posledních stádií nedokáže skoro mluvit, chodit ani jíst. Nejhorší pak na tom je, že se zatím této nemoci nemůžeme ubránit. Autorka ve své knize zachytila toto téma velmi citlivě, ale do detailů. Nebála se popsat to nejhorší, co člověka může potkat. Nesnažila se svůj příběh ničím zidealizovat, protože konec je jasný nám všem.

"Přála si mít radši rakovinu. Ve vteřině by Alzheimera vyměnila za rakovinu. Styděla se, že si něco takového přeje, a navíc takové plané řeči nikam nevedly, ale stejně na chvilku popustila uzdu fantazii. Kdyby měla rakovinu, měla by proti čemu bojovat. Mohla by jít na operaci, ozařování a chemoterapii. Existovala by aspoň nějaká šance, že může vyhrát."

Pořád jsem to já je kniha, která vám ukáže život i z jiné stránky. Z té nemocné. A není to jen pohled do Alicina nitra, ukazuje i její rodinu. Protože vždycky, když vám onemocní někdo, koho milujete, vždycky to zasáhne i váš život. Naruší to váš stereotyp a přeháže vaše dosavadní hodnoty a pohledy. Lisa Genova napsala smutný ale jímavý příběh jedné výjimečné ženy, která byla nucena poprat se sama se sebou, se svým tělem a duší.