Muž jménem Ove, Babička pozdravuje a omlouvá se, Byla tady Britt-Marie. Příběhy Fredrika Backmana jsou nezapomenutelné a ne nadarmo se o něm mluví jako o švédském Fulghumovi. Nakladatelství Host nás proto ani tento rok neochudí o jeho příběhy. V srpnu se tak můžete těšit na Co by můj syn měl vědět o světě a v listopadu vyjde Medvědín. A vy můžete tyto dvě knihy vyhrát. Jak? Jednoduše. Na deseti blozích a webových stránkách najdete deníkové zápisky Fredrika Backmana a v nich skryté indicie. Ty musíte najít, ty vám pomůžou k výhře.



Nejsem roztržitý. Jsem jen naprosto soustředěný.

Takže. Jsme v zahraničí. Obědváme v restauraci. A ano, je sice velice pravděpodobné, že neposlouchám tak pozorně, jak bych měl, když na mě někdo mluví a já jsem začtený do jídelníčku, ale já mám prostě jídelníčky rád. Myslím, že jde o naprosto nedoceněnou literární formu.

No, zpátky k věci. Tvořili jsme poněkud větší skupinu. A někteří její členové si patrně objednali špagety. Já to neslyšel. Byl jsem zabrán do čtení. Číst je totiž nesmírně důležité. Filozofové tvrdí, že duše potřebuje stravu zrovna tak jako naše tělo, a na jídelních lístcích je krásné to, že dokážou ukojit obojí. Takže ne, opravdu jsem o špagetách nic neslyšel.

Číšník nám každopádně přinesl příbory, ošatku chleba a docela velkou misku plnou parmazánu a všechno to naskládal na stůl. Neříkám, že tu misku parmazánu postavil PŘÍMO přede mě, postavil ji trošku doprava. Rozhodně není zcela nepravděpodobné, že ji CHTĚL postavit přede mě, jen se o kousek netrefil. Číšníci dokážou být hrozně ledabylí. Však to znáte.

Nuže. Kdyby mi byl znám fakt, že si jistí členové naší skupiny objednali špagety, nejspíš bych pochopil, že je miska parmazánu zamýšlena jako doplněk k tomuto pokrmu, který bude cobydup naservírován na stůl. Jenže mně tento fakt znám nebyl. A existují restaurace, kde se přímo vyžívají ve fakt divných věcech typu mezichodů a polévek a sorbetů, nebo jak se tomu teď říká, a dalších zvrhlostech. Hotová věda. Bylo to zkrátka prachobyčejné nedorozumění a chybička, které by se mohl dopustit skoro kdokoli. No, možná ne úplně kdokoli, ale například kdokoli, kdo má opravdu rád parmazán.

V té misce byla lžíce. A taky sýr. A protože ona miska stála skoro přede mnou, snědl jsem ho.

A když se vrátil číšník a ptal se, co to dělám, a já jsem se mu to snažil vysvětlit, podíval se na mě jeden člen naší skupiny, kterého jsem moc dobře neznal, a zeptal se:

„Ale vždyť to byla miska s parmazánem, co sis myslel?“

A pak se k němu otočila moje žena a s ledovým klidem pronesla: „Fredrik? Ten si nejspíš myslel tohle: NEJLEPŠÍ PŘEDKRM VŠECH DOB!“

Dostala mě. Prostě mě dostala.


PS: Tento předkrm by měli začít podávat ve všech podnicích.

Zdroj: http://www.fredrikbackman.com



Další přiznání Fredrika Backmana najdete ve čtvrtek 13. července na blogu Penny and books.

Předchozí příspěvek už visí na Schefikově blogu.

Pro přehled a účast v soutěži o knihy Co by můj syn měl vědět o světě a Medvědín sledujte facebook nakladatelství Host.