Společné čtení Projektu Kronos
dubna 10, 2019
Kdy: od 15. dubna do 8. května 2019
Kde: všude, kde se namane #ctemeprojektkronos
Kdo: všichni, kdo Kronos nečetli a všichni, kdo četli, a chtějí si osvěžit paměť před vydáním druhého dílu
Událost na fb: odkaz
Info o knihách na stránkách Hostu: odkaz
Pořadatelé:
Zuzka alias Bo_okista
Já alias TerraTheReader
Prolog
Už mám za svůj život pár re-readingů. Ale víte, které jsou ty nejlepší? Takové, kde už z první věty cítíte, že se vracíte domů. Někam, kde vám bylo dobře, fajn. A i když první věta v Projektu Kronos nezní úplně pozitivně, jsem doma. Jsem tam, kde chci být. A tak jsem si ten Prolog četla pěkně pomalu, užívala si každé slovo a u každého odstavce jsem se zastavila. Lepíkovala jsem a podtrhávala. A to já běžně do knih nepíšu...
"Nedávají najevo, co jsou. Jen to, co byli. Protože dneska už nejsou nic."
1. kapitola - Sloní hřbitov
Upřímně si ten začátek užívám mnohem více než poprvé. Jak čtu každý den jen určitou část, tak se tomu věnuji naplno a to jak ději, tak i postavám, názvům, jménům, všemu prostě.
"Nikterak se netajil tím, že pro tuhle konsternující vizáž podstoupil několikanásobnou částečnou trepanaci lebky. Celkový dojem to totiž jen umocňovalo.
Tetování má už dneska každej..."
2. kapitola - Šťastné a veselé, část první
V této kapitole je jedna scéna, která mi tak trochu připomínala jednu scénu z filmu John Wick - konkrétně souboj na diskotéce.
"Byl tak nabuzený, že mu stačilo jen přivřít oči a muzika se znovu rozeběhla, parket pod jeho nohama se rozzářil jasnými barvami a světla stroboskopu udělala z celé scény nejasnou, těkavou, adrenalinovou show, sérii agresivně ječících fotografií."
3. kapitola - Pacient nula
Být super hrdinou je jedna věc. Ale proč jím vlastně jsme? Chceme "jen" zachraňovat lidi v nouzi, spasit svět nebo si jen honíme ego a snažíme se být něčím výjimeční?
"Můžeš si hrát na superhrdinu a představovat si, že tvoje skákání po střechách a pronásledování padouchů k něčemu je," pokračoval nerušeně. "Ale jenom plýtváš svým potenciálem."
4. kapitola - Domů
"Jaké to asi bylo? Cítit se v bezpečí?"
"Byly dlouhé, tyhle cesty domů. Plné bolesti z utržených ran a drásavých myšlenek, které mu zmateně pobíhaly v hlavě."
Co na této knize miluju, jsou právě tyhle věty a myšlenky. Jednoduché, prosté a přesto k zamyšlení. Hluboké. Sami se možná občas sami sebe podobně ptáte. Jestli se cítíte dobře nebo zda jste třeba šťastní. Nebo co to vlastně je - být šťastný, v bezpečí.
Druhá věc na této kapitole, která je naprosto skvěle napsaná, je zobrazení vztahu Jasona a jeho mámy. Konečně pořádný a uvěřitelný vztah, založený na lásce a pocitu ochraňovat toho druhého za jakoukoliv cenu.
"A každý v tomhle městě může klidně chcípnout, než by se mělo něco stát tobě. Chápeš?!"
Intermezzo 1 - Nádraží Careville: Kód F1R3FLY
0 komentářů