Recenze: Taťána a Alexandr
srpna 04, 2013
Originální název: Tatiana and Alexander
Autor: Paullina Simons
Série: Měděný jezdec 2
Počet stran: 408
Nakladatelství: Ikar
Anotace: Rok 1943. New York. Město nových nadějí, tisíce kilometrů vzdálené od válkou zmítané Evropy i rodného Leningradu. Město, do něhož Taťána přijela začít nový život a kde se narodilo její dítě – Alexandrův syn. Jenomže ani oceán nedokáže Taťanu oddělit od stínů minulosti a z nejistého pocitu, že je její manžel stále naživu, se stává jistota i posedlost. Mezitím se v ruinách Starého světa Alexandr ze všech sil snaží uniknout všudypřítomné smrti. Ví, že proti němu stojí nejen nacistický nepřítel, ale i vražedné soukolí Stalinova režimu. Kupředu ho žene jediná myšlenka – ještě jednou se setkat s Taťánou…
Pokračování úžasného románu Měděný jezdec nás zavádí do roku 1943 do New Yorku. I přes všechny nezdary se Taťáně podařilo dorazit do Ameriky a porodit Alexandrova syna Antonyho. Rozhodne se začít nový život a poté co je vyléčena z těžké nemoci, začne pracovat jako zdravotní sestra. Její duše se ale uzdravuje mnohem mnohem pomaleji. Neustále myslí na Alexandra a vzpomíná na společné chvíle, kdy se cítila nejvíce šťastná. Často přemýšlí nad tím, co ji Alexandr řekl v posledních chvílích. Zda v jeho slovech nebylo cosi skrytého, co by Taťáně dokázalo, že je pořád naživu.
Alexandr je naživu, ale dostal se do zajetí NKVD. Prochází těžkých výslechem, kdy se z něho snaží dostat informace o jeho americkém původu. Alexandr ale zarytě tvrdí, že je pyšných členem Rudé armády a nenechává se zlomit. Nad vodou ho drží jen Taťána a myšlenky na ni. Vzpomíná na chvíle kdy se setkali, na chvíle štěstí a doufá, že se ji podařilo najít bezpečné místo a vychovává jejich dítě.
Měděný jezdec se mi zaryl do paměti. Má v sobě určité kouzlo, které dostane každého čtenáře. Příběh Taťány a Alexandra je hodně bolestivý a krutý a měla jsem kolikrát co dělat, abych knihu neodložila. Proč? Protože ta kniha mě psychicky doslova vyždímala. Na pokračování jsem se hodně těšila, ale zároveň jsem se bála. Někdy totiž pokračování skvělých knih už není tak bombastické. Druhý díl sice není tak úžasný, ale je to slušné a podařené pokračování. Je to především díky vytrvalosti obou hrdinů, díky jejich víře, že se jednou zase shledají.
Druhý díl je jiný. Hlavně díky tomu, že jsou Taťána a Alexandr stovky kilometrů vzdáleni. Je proto vypravována z obou jejich pohledů. Taťánina část byla mírně odlehčená. Bylo to hlavně tím, že nebyla ve válce sužované zemi. Postupně se zotavuje ze své nemoci a vychovává svého synka. Dostává práci v nemocnici a seznamuje se s místními lidmi. Objevuje úplně nový způsob života, tak odlišný od života v Leningradu. Lidé v Americe jsou jiní, odlišní a Taťána se tu brzo začíná cítit jako doma. Ale i přesto je stále hodně uzavřená a straní se ostatních. Má jen pár přátel, kteří vědí o její věrné lásce k Alexandrovi a jaké ztráty si musela vytrpět.
Alexandrova část byla hodně drsná. Prošel si těžkým výslechem a psychicky se ho snažili zlomit. Jeho část je od Taťány odlišná tím, že se u něj prolínají dvě časové linie. Jedna je aktuální z roku 1943 a druhá jsou vzpomínky. Vzpomínky na jeho dětství, kdy ještě s rodiči žil v Americe, poté odjezd do Sovětského svazu, nástup do armády, počátek jeho přátelství s Dimitrijem, první setkání s Taťáninou sestrou Dášou, setkání s Taťánou a taky vzpomínky na nejkrásnější chvíle s ní strávené. Alexandrova část mě bavila podstatně víc než Taťánina.
Kniha je i přes drobné nedostatky zase naprosto odzbrojující. Do příběhu jsem se úplně položila a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Paullina Simons vymyslela výjimečný příběh dvou lidí, které spojuje nikdy nekončící láska a věrnost. Je to citlivá kniha plná naděje a touhy, plná bolesti a snů.
---
Pokračování úžasného románu Měděný jezdec nás zavádí do roku 1943 do New Yorku. I přes všechny nezdary se Taťáně podařilo dorazit do Ameriky a porodit Alexandrova syna Antonyho. Rozhodne se začít nový život a poté co je vyléčena z těžké nemoci, začne pracovat jako zdravotní sestra. Její duše se ale uzdravuje mnohem mnohem pomaleji. Neustále myslí na Alexandra a vzpomíná na společné chvíle, kdy se cítila nejvíce šťastná. Často přemýšlí nad tím, co ji Alexandr řekl v posledních chvílích. Zda v jeho slovech nebylo cosi skrytého, co by Taťáně dokázalo, že je pořád naživu.
Alexandr je naživu, ale dostal se do zajetí NKVD. Prochází těžkých výslechem, kdy se z něho snaží dostat informace o jeho americkém původu. Alexandr ale zarytě tvrdí, že je pyšných členem Rudé armády a nenechává se zlomit. Nad vodou ho drží jen Taťána a myšlenky na ni. Vzpomíná na chvíle kdy se setkali, na chvíle štěstí a doufá, že se ji podařilo najít bezpečné místo a vychovává jejich dítě.
Měděný jezdec se mi zaryl do paměti. Má v sobě určité kouzlo, které dostane každého čtenáře. Příběh Taťány a Alexandra je hodně bolestivý a krutý a měla jsem kolikrát co dělat, abych knihu neodložila. Proč? Protože ta kniha mě psychicky doslova vyždímala. Na pokračování jsem se hodně těšila, ale zároveň jsem se bála. Někdy totiž pokračování skvělých knih už není tak bombastické. Druhý díl sice není tak úžasný, ale je to slušné a podařené pokračování. Je to především díky vytrvalosti obou hrdinů, díky jejich víře, že se jednou zase shledají.
Druhý díl je jiný. Hlavně díky tomu, že jsou Taťána a Alexandr stovky kilometrů vzdáleni. Je proto vypravována z obou jejich pohledů. Taťánina část byla mírně odlehčená. Bylo to hlavně tím, že nebyla ve válce sužované zemi. Postupně se zotavuje ze své nemoci a vychovává svého synka. Dostává práci v nemocnici a seznamuje se s místními lidmi. Objevuje úplně nový způsob života, tak odlišný od života v Leningradu. Lidé v Americe jsou jiní, odlišní a Taťána se tu brzo začíná cítit jako doma. Ale i přesto je stále hodně uzavřená a straní se ostatních. Má jen pár přátel, kteří vědí o její věrné lásce k Alexandrovi a jaké ztráty si musela vytrpět.
Alexandrova část byla hodně drsná. Prošel si těžkým výslechem a psychicky se ho snažili zlomit. Jeho část je od Taťány odlišná tím, že se u něj prolínají dvě časové linie. Jedna je aktuální z roku 1943 a druhá jsou vzpomínky. Vzpomínky na jeho dětství, kdy ještě s rodiči žil v Americe, poté odjezd do Sovětského svazu, nástup do armády, počátek jeho přátelství s Dimitrijem, první setkání s Taťáninou sestrou Dášou, setkání s Taťánou a taky vzpomínky na nejkrásnější chvíle s ní strávené. Alexandrova část mě bavila podstatně víc než Taťánina.
Kniha je i přes drobné nedostatky zase naprosto odzbrojující. Do příběhu jsem se úplně položila a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Paullina Simons vymyslela výjimečný příběh dvou lidí, které spojuje nikdy nekončící láska a věrnost. Je to citlivá kniha plná naděje a touhy, plná bolesti a snů.
2 komentářů
Už tak strašne dlho sa chystám na 1. diel 8D Už by som na prstoch ruky nedokázala zrátať, kolkáti vychvalovali túto sériu 8D určite sa raz na ňu pozriem 8)
OdpovědětVymazatUrčitě si ji přečti. Je to jedna z nejkrásnějších knih co jsem kdy četla. Ta kniha tě určitě okouzlí a dostane, jako většinu čtenářů. :)
Vymazat